Uprostřed Jižní Ameriky, v daleké zemi jménem Brazílie, kousek od moře a od pralesa leží malebná vesnička. Dobří vesničané se věnují pěstování pomerančů a místo kanců a vrabčáků se jim kolem chatrčí prohání mravenečníci a papoušci.
Právě v této vesnici se jednoho večera sousedé jako obvykle sešli u hrnku dobré brazilské kávy. Povídali si historky, kdo co nejpodivnějšího zažil.
„Jednou, když jsem byl sbírat v pralese dřevo, vylezl na mě z křoví Boitatá! Obří had s býčími rohy a ohnivýma očima. Ten když se zadívá přímo na vás, oslepnete! Naštěstí ale poznal, že se chovám k přírodě s úctou a neničím ji, tak jenom přísně zasyčel a hned byl pryč!“ povídal ten první.
„To nic není. Moje oslice kdysi čekala mladé. Špatně to nesla a zdálo se, že nepřežije. A pak v noci, když měla porodit, šel jsem k ní do stáje a nad oslicí stál Anhangá! Bílý jelen s rudýma očima. Nevím, jaká provedl kouzla, ale ráno byla oslice jako rybička, a dokonce porodila tři silná mláďata! Doteď jsou to moji nejlepší pomocníci,“ vytahoval se druhý.
„To já jsem zamlada spatřil krásnou Iaru, vodní pannu z řeky v údolí!“ překřikoval je třetí, a aby bylo jasné, že toho zažil nejvíc, přisadil si. „A ještě jsem se v horách setkal s Lobisomem, příšerným vlkodlakem, co polykal ovce jako jednohubky.“
„A co ty? Pověz nám nějakou historku,“ hecovali sousedé Pedra.
„Ach kamarádi. Jak vám závidím, že jste ty přízraky jen potkali a nechaly vás být. Já potkal jednou na tržišti ve městě Saci Perereho a od té doby mě nenechá na pokoji. Kazí mi půdu, vysušuje studnu, zanáší plíseň na pomeranče, dobytek zamořuje blechami, je to hrůza,“ povzdychl si Pedro.
Sousedé se rozesmáli. „Kdyby ses tak nevymlouval! Jsi lenoch a nešika. Radši pospáváš…