Klevetnice

Žili byli muž a žena. Žena byla taková klevetnice, až z toho šel mráz po zádech. Nic nedokázala utajit. Jakmile něco zaslechla, už o tom věděla celá vesnice.

Jednoho dne šel muž do lesa. Začal tam kopat jámu na vlka, když vtom najednou na něco narazil. A představte si, byl to poklad! Muž se však nezaradoval a místo toho začal přemýšlet:

„Co jen si teď počnu? Když se o pokladu dozví moje žena, roztroubí to po širém okolí. Donese se to až k našemu chamtivému statkáři a ten mi všechno sebere.“

A tak muž dumal, dumal, až vydumal. Poklad opět zakopal, ale jeho místo si pořádně označil. Potom se vydal domů.

Cestou došel k řece. Zkontroloval síť, kterou tam nastražil, a spatřil, že se v ní mrská štika. Sebral štiku a pokračoval v cestě.

Potom o kousek dál obhlédl past nastraženou na zajíce. Dokonce i v této pasti byl úlovek. Muž vyndal zajíce a zvířata vyměnil: do pasti položil štiku a zajíce odnesl k řece a zamotal do sítě.

Když se muž vrátil domů, nakázal ženě:

„Taťáno, zatop v peci a nasmaž hromadu palačinek.“

„A k čemu to?“ divila se žena. „Kdo takhle v noci roztápí pec a smaží palačinky?“

Muž jí vysvětlil: „Udělej, co jsem ti řekl. Našel jsem totiž poklad, budeme muset v noci odnést domů peníze. Musím se posilnit.“

Žena se zaradovala a honem se pustila do smažení.

Muž jednu palačinku snědl a další dvě šup do kapsy! Tak to dělal celou dobu, aby si toho žena nevšimla.

„Nějak jsi se dnes rozjedl, ani smažit nestačím,“ divila se žena.

„Cesta bude daleká, poklad těžký, je třeba se dosyta najíst,“ vymlouval se muž.

Když měl kapsu palačinkami úplně nacpanou, řekl:

„Já už mám dost, i ty se najez a pojďme, musíme si pospíšit.“

Společně vyrazili do tmy. Muž…