Tahal dědek řepu

Byl jednou jeden dědek, který žil se svojí ženou v malém domku s velkou zahradou. V této zahradě pěstoval nejrůznější druhy ovoce a zeleniny.

Jednoho dne, když už zmizel sníh a příroda se opět začínala probouzet, vyšel dědek před svůj domek, aby se trochu protáhl a vyhřál si kosti na jarním slunci.

Vtom spatřil na zemi malé semínko.

„Ejhle, jaké maličké semínko. Kdo ví, odkud tě sem vítr přivál. I tobě najdu nějaké pěkné místo v mojí zahradě. Zasadím tě a uvidíme, co z tebe vyroste,“ promlouval dědek k semínku, jako by to bylo živé stvoření.

Odnesl ho ke svým výsadbovým řádkům a na kraji jednoho z nich vyhloubil do země malou jamku. Vložil do ní semínko, opatrně zasypal hlínou a pokropil vodou. A už zbývalo jen čekat, jaké překvapení to vítr na dědkův dvůr přivál.

Počasí bylo přející a už za pár dní se zpod země začalo prodírat něco zeleného. Zanedlouho se objevily první dva malé lístečky. Dědek rostlinku pravidelně zaléval a okopával, aby se jí dobře dařilo. Neustále přitom přemýšlel, co z toho maličkého semínka nakonec vyroste. Malá rostlinka byla pro něho stále záhadou a ani babka netušila, co to asi tak může být.

Ke dvěma lístečkům se postupně přidaly další a další a pod nimi se objevil velký bílý kořínek. A tak už dědek dobře věděl, co mu vítr přivál. V zahradě mu vyrostla řepa. Ta rostla jako z vody a z malého kořínku zanedlouho vyrostla řepa velká jako svět.

Nu a nadešel den, kdy bylo třeba řepu vytáhnout ze země. Dědek si vyhrnul rukávy, chytil řepu za velké listy a zatáhl. Ale velikánská řepa se v zemi ani nepohnula. Zkusil to tedy znovu, tentokrát už plnou silou. Pořádně se zapřel nohama a táhl, až byl červený jako rak.

„Však já tě z…