Jeník a mluvící noty

Školní taška s žuchnutím přistála v rohu pokoje. Jeník se po ní ani neohlédl, vždyť úkoly počkají na později. A už usedl za klavír a prsty se mu rozeběhly po stupnici.

Jeník je tak trochu neobyčejný třeťák. Za míčem aby ho člověk popoháněl, ale pokud jde o hudbu, je třeba ho krotit, jinak by u klavíru proseděl celý den. A dnes večer má dokonce hrát na svém prvním opravdovém koncertě! Budou tam opravdoví diváci!

Paní učitelka mu vybrala preludium od Johanna Sebastiana Bacha. Tvrdila, že ho většinou hrávají starší, ale viděla, jak je Jeník šikovný a důvěřovala mu. Jeník to vzal jako velkou výzvu a rozhodl se, že paní učitelku nezklame.

I teď vytáhl tlustý notový sborník, z kterého se na něj mračila zachmuřená tvář skladatele. Nalistoval si příslušnou stránku a pustil se do opakování. Zahrál si skladbu nejprve pomalu, poté v tempu, z not a nakonec i zpaměti. A když nadešel čas, ustrojil se do nového obleku, učesal se, popadl noty a natěšeně vyrazil.

Jak se blížil ke koncertnímu sálu, všiml si, že už mu najednou není tolik do skoku. Nohy mu ztěžkly a v břiše jako by měl hejno motýlů. Příjemné těšení vzalo za své, a vystřídalo ho… Co to vlastně bylo? Nervozita? Strach?

V koncertní síni na něj už čekala paní učitelka. Ihned spustila:

„Jeníčku, budeš hrát jako třetí. Tady v šatně si odlož a připrav se. Brzy to všechno začne!“ říkala tak nadšeně, že si ani nevšimla chlapcova utrápeného výrazu. Jen se letmo usmála a už utíkala vítat dalšího žáka.

Jeník zpoza opony zaslechl ruch: hlediště se naplnilo lidmi. Představil si, jak tam sedí maminka, tatínek, babička s dědou i mladší sestřička. Celá rodina se na něj přišla podívat – nesmí proto udělat ani jedinou chybičku! Jeníkovi se zpotily ruce.

Když uvaděč oznámil jeho jméno, nastoupil…