Jak se chléb proměnil v kámen

Kdysi dávno žila v malé vesničce ve Slezsku žena s pěti dětmi. Muž jí zemřel a ona se měla co otáčet, aby sebe a děti uživila. Peněz neměla nazbyt a také půdy, kterou mohla obdělávat, byl jen maličký kousek.

Aby netrpěli hlady, nechávala se najímat na různé práce. Tu pomohla s úrodou někomu ze sousedů, tam vypomohla ve mlýně, jindy zaskočila za pekaře. Lidé jí opláceli drobnými penězi a jídlem.

Jednoho roku však přišla zima tak brzy, že zničila veškerou úrodu. Za ní hned následovalo jaro a s ním povodně. Nelítostná rozbouřená voda odnesla vše, co se lidem podařilo před zimou uchránit. Vesničku i celé okolí trápil hlad. A nejhůře na tom byla právě pracovitá chudá vdova s pěti dětmi.

Když jednoho dne opět obcházela široké okolí a ptala se po práci, potkala sedláka. Nejenže vůbec nevypadal hladově, ale ještě na zádech nesl pytel s obřími bochánky chleba, že se pod ním jen prohýbal. Každou chvíli se musel při kraji cesty posadit, aby si odpočinul.

Vdova k němu přistoupila a skromně ho oslovila:

„Sousede, vidím, že vám zima i povodeň přece jen nějaké ty zásoby nechaly. Nebyl byste tak hodný a nerozdělil se s chudou vdovou a jejími pěti dětmi? Jen co seženu nějaké peníze, zaplatím vám!“

Jak už to ale bývá, čím bohatší, tím větší držgrešle. Sedlák už se viděl, jak bochánky chleba mění na trhu za mastné škvarky a šunku od kosti. Na nebohou ženu se jen utrhl:

„Nesu jen obyčejné kameny, co nám překážely u cesty. Jaképak zásoby!“ A ještě přidal do kroku.

Rozrušená a nešťastná žena za ním jen zavolala:

„Protože máš srdce z kamene, ať se v něj i tvůj chléb promění!“

Sedlák ještě zrychlil, ale zanedlouho ucítil, jak pytel těžkne a tlačí ho do…