Ztracené kuřátko

Na jedné velké farmě se mámě slepici ztratilo jedno z kuřátek. Celý den si spokojeně hrabalo v zemi tak zaujatě, že když nadešel večer, nablízku už nebyli ani jeho sourozenci, a dokonce ani maminka. Jednoduše – všichni se už dávno vydali domů a na něho zřejmě úplně zapomněli. Protože při tom hrabání se zatoulalo příliš daleko.

„Jak teď najdu cestu domů? Vždyť já to tu ještě vůbec neznám. A všechno je tak obrovské,“ strachovalo se malé kuřátko, když vtom spatřilo, jak se k němu přibližuje velký tmavý stín. Byl to farmářův koník, který se právě vrátil do své ohrady.

„Jak ti můžu pomoci, drobku?“ promluvil koník k vystrašenému kuřátku.

„Já jsem se asi ztratilo. Tedy určitě a jsem už velmi unavené,“ zívlo ospale kuřátko. „Celý den jsem si hledalo po dvoře pamlsky, a teď, když už je čas jít spát, jsem daleko od domova. A vůbec nevím, kde můj domov je.“

Koník mu hned nabídl pomoc: „Můžeš přespat tady u mě, v maštali, jestli chceš. Místa tu je až až.“

Na farmě už zavládlo podvečerní přítmí. Cvrčci příjemně vyhrávali zvířátkům z farmy na dobrou noc, a tak kuřátko souhlasilo. Vešlo do ohrady ke koníkovi a společně šli do maštale. Jenže dřevěná podlaha tam byla mimořádně tvrdá a studená.

„A nemáš nějaké měkoučké a teplounké místečko?“ zeptalo se kuřátko.

Koník nejdříve jen udiveně zaržál. „Měkoučké, teploučké místečko? Na co by ti bylo?“ nechápavě se zeptal po chvilce koník. „Zkrátka se postav tady do rohu a už spi!“ rázně zavelel koník, protože vůbec netušil, že kuřátka nespí vestoje jako koníci a že ke spánku potřebují pohodlné a teplé místo.

Kuřátku se toto místo vůbec nelíbilo, určitě by v maštali ani jen na chvilku očko nezamhouřilo, a tak se raději vydalo přece jen najít kurník se svojí teplou postýlkou…