Pověst o Šemíkovi

Kdysi dávno se lidé v české kotlině věnovali hlavně zemědělství. Pěstovali obilí, aby si mohli upéci chléb a pečovali o ovocné stromy. Starali se o slepice a králíky a den co den vyháněli na pastvu husy, kozy, krávy a ovce. Nikdo nezahálel, každý se něčemu věnoval, a že země byla úrodná, nikdo netrpěl hladem.

Všem chudým i bohatým vládl tehdy kníže Křesomysl, který sídlil v Praze na hradě tyčícím se vysoko nad řekou Vltavou. Není divu, že tomu hradu nikdo neřekl jinak než Vyšehrad. Křesomyslovi strážci odtud měli výborný rozhled daleko do kraje, takže vždy zavčasu zahlédli blížící se nebezpečí.

Křesomysl nebyl právě vzorný pán. Koukal jen, jak své poddané co nejvíc využít, a o jejich blaho se pranic nestaral. Jednou se k němu donesla zpráva, že nedaleko Prahy objevili naleziště stříbra. Chamtivému Křesomyslovi se zaleskly oči. Rázem si představil truhlice plné stříbrných mincí a šperků. Rychle nechal svolat skupinu zkušených horníků a řekl jim:

„Milí poddaní, blahobyt naší země je ve vašich rukách. Neleňte a ihned se pusťte do práce.“

A tak horníci šli a okamžitě se pustili do kopání dolů. Co nevidět už do nich sestupovali první z nich a skutečně se vraceli se stříbrem. Stříbrná žíla byla v těch místech bohatá a Křesomyslovi toho bylo pořád málo, a do dolů posílal další a další muže.

Jenomže čím víc času trávili chasníci v dolech, tím méně sil jim zbývalo na další práci. Pole začala zarůstat plevelem. Brzy bylo jisté, že pokud se něco nezmění, příští sklizeň bude tak malá, že celou říši v zimě čeká hlad.

Jakmile to správci okolních měst zjistili, vydali se za knížetem Křesomyslem v čele s neumětelským vladykou Horymírem. Vysvětlovali mu: „Vaše jasnosti, žádné stříbro na světě není důležitější než dostatek jídla. Řekněte lidem, ať jdou zase…