O panence, která se styděla

Leontýnka měla malý pokojíček plný krásných hraček. Byl mezi nimi bagr, autíčko na klíček, růžový poník, malý barevný klavír, míč, jojo, kuličky i železná natahovací slepička. Dole v bedně ležely dřevěné kostky, vedle nich stál kočárek s polštářkem a peřinkou. A když Leontýnka oslavila třetí narozeniny, přibyla k nim také panenka Anežka.

Leontýnka měla své hračky moc ráda. Když si s nimi hrála, jako by jí ožívaly v rukou. Mluvila za ně a pohybovala s nimi tak, až se skoro zdálo, že jsou živé. Ale bylo to jen zdání. Hračky přece nemohou být opravdu živé, co myslíte? Představte si ale, že v naší pohádce ano. V pohádkách je totiž možné úplně všechno.

Každý večer, když Leontýnka usnula a v pokojíčku se rozhostila tma a ticho, hračky ožívaly svým druhým, opravdovým životem. Vyskákaly z poliček, skříněk, šuplíků a začaly dovádět. I když se na hraní s Leontýnkou vždycky moc těšily, v noci si užívaly, že si mohou pořádně zařádit po svém. Hrály spolu nejrůznější hry. Nejraději měly asi překážkovou dráhu. To se všechny kuličky, míč a jojo začaly koulet po pokoji sem a tam a kostky jim vytvořily překážky. Bagr, autíčko, poník a medvídek pak mezi nimi probíhaly nebo projížděly, aniž by do něčeho narazily. Klavírek jim k tomu vyhrával a všechny hračky se smály, až se za břicha popadaly, pokud nějaké břicho měly. Ale hrály i hry na schovávanou, na slepou bábu, na honěnou, na školu. Bavilo je skoro všechno, hlavně když byly spolu.

Ten den, kdy Leontýnka dostala k narozeninám panenku Anežku, se ostatní hračky nemohly dočkat večera. Tolik se těšily, že budou mít dalšího kamaráda. Jenže když se jí pak v noci zeptaly, zda si s nimi bude hrát, Anežka jen sklopila oči a zavrtěla hlavou. Další večery tomu bylo nejinak.…