Velká voda

„Slyšeli jste, co se stalo?“ mladá srnka vyplašeně přiběhla na lesní mýtinu mezi ostatní zvířátka. Nečekala na odpověď a spustila: „Velká voda vyplavila zaječí noru! Zajíci teď nemají kde bydlet. A jedno z jejich miminek se málem utopilo! Zdá se, že bude nakonec v pořádku, ale bylo ve velkém nebezpečí!“

„To jsou ale strašné zprávy!“ zvolal někdo.

Zaječí rodinu měli všichni rádi. Pravda, liška je sice ráda honila, ale tak to už v lese chodí. Teď se zvířátka jen mlčky dívala jedno na druhé a nevěděla, co říct.

„Tak, na co čekáte?“ ozvala se srnka. „Pojďme za nimi, musíme jim přece pomoct!“

Zvířátka vyrazila k potoku. Jarní tání přišlo letos znenadání a bylo neobyčejně silné. V noci navíc začalo pršet a voda z potoka se mohutně vylila z břehů. Zůstalo po ní jen bláto a nanesené větve. Místo se vůbec nepodobalo útulnému palouku, kde mívali zajíci svou noru. Všude se ozývalo hučení velké vody.

Rodina zajíců seděla na jediném místě, které zůstalo aspoň trochu suché. Oba dva rodiče, všechny čtyři starší děti i nejmenší mládě se skláněli nad chlupatým uzlíčkem, co ležel na hromádce z naplavených listů.

„Vytáhli jsme ho v poslední chvíli,“ tiše špitla zaječice. „Od té doby jen vyčerpaně leží, ubožátko.“

„Nemáme s ním kam jít,“ přidal se táta zajíc. „Voda nám vyplavila noru. Chodby se propadly, všechno zavalila hlína. Nic nám nezbylo.“

Nikdo ze zvířátek nevěděl, co si tváří v tvář takovému neštěstí počít. Někdo přešlapoval z nohy na nohu, jiný rejdil očima po zemi. Mladé srnce, která špatné zprávy přinesla, kapaly z velkých očí slzy jako hrachy.

Nakonec se osmělila liška: „Není pravda, že vám nic nezbylo. Máte nás a my vás v tom přece nenecháme.“

Rozhlédla se po ostatních lesních tvorech. Na tvářích se jim zračil strach a smutek.

„Jak…