Strašák

V jedné malé vesničce, na okraji velkého kukuřičného pole, stál strašák. Měl starý klobouk, vybledlou károvanou košili a kalhoty, které mu už dávno na stéblech sena pořádně nedržely. Stál v poli, aby svou přítomností odháněl ptáky. Ale i když se nazýval strašákem, nebyl vůbec strašidelný. Spíše působil smutně.

Strašáka tam postavili v létě, když kukuřice rostla do výšky jako domy a vlnila se ve větru. Tehdy se cítil důležitě, protože ptáci se mu zdaleka vyhýbali. Ale po sklizni na něj všichni zapomněli.

A tak tam stál sám. Vítr mu rozcuchal rukávy, déšť vyplavil slámu zpod klobouku. Na poli zůstala jen sláma a pak už jen hlína.

Přišel podzim. A s ním i Halloween. Byla to zvláštní noc. I když už se dávno setmělo, celou vesnicí se ozýval dětský smích. Jejich radost byla tak nakažlivá, že i strašák najednou ožil.

Otevřel knoflíkové oči, pohnul slaměnými prsty a najednou pocítil něco zvláštního. Touhu jít mezi děti, smát se a hlavně nebýt tak opuštěný. Pokusil se natáhnout si dřevěné ruce, ale moc mu to nešlo. Rozeschlé hnáty mu vrzaly a nakonec se jen nejistě kolébal.

Nedaleko něj si sedla vrána. Strašák se k ní přátelsky natáhl, ale vrána vyplašeně poskočila a s krákáním odletěla pryč. Tak to vypadalo vždy. Strašákovi bylo do pláče.

Vtom se v posledním domě, hned na okraji pole, rozsvítila lampa přede dveřmi. Ze dvora vyšla holčička. Jmenovala se Elka.

Elka byla už odmalička velmi zvědavá. Zbožňovala staré knihy, rezavá kola, starodávně roztrhané plyšáky i zapomenuté věci v podkroví. Měla ráda všechno to, co jiné děti vůbec nelákalo. Elce se ale líbilo, že všechny tyto památné věci mají svůj příběh.

Dnes však měla holčička na sobě navlečené bílé prostěradlo a i tvář měla namalovanou nabílo. Na Halloween byla převlečená za …