O malé víle a malé čarodějnici

V jednom domku v malé vesnici blízko městečka bydleli tatínek a maminka spolu se svou dcerkou. Od svítání do setmění oba těžce pracovali na poli. No, a když přišli večer domů, místo zaslouženého odpočinku je pokaždé doma vítal nepořádek. Jejich děvčátko bylo totiž hodně nepořádné a svým rodičům v ničem nepomáhalo. Stále jen dělalo naschvály a všechno, o co ji maminka s tatínkem požádali, dělalo naopak.

„Co si jen počneme? Teď to ještě zvládáme, ale co potom, až zestárneme? Kdo se o nás postará?“ nejednou hořekovala maminka.

„A o ni? Kdo se postará o ni?“ dělal si starosti tatínek.

Byli to vskutku dobří rodiče a na jejich dcerce jim nesmírně záleželo. Ale nevěděli si s ní rady. Nebylo jí pomoci – nepomáhal křik ani prosby. Děvčátko nejenže s ničím nepomáhalo a bylo nepořádné, ale ještě bylo i drzé a rodičům odmlouvalo.

„Já vás nepotřebuji. Odstěhuji se někam jinam,“ vyhrožovalo co chvíli.

A když nedosáhlo toho, co chtělo, chytilo první věc, co byla po ruce, a mrštilo jí o zem. Nebo někdy zlostí kopalo do svých hraček.

„Kde se jen ta zlost v ní bere?“ zoufala si maminka.

„Až ji chytím, tak…“ začal s výhrůžkami tatínek. Ale nikdy dcerce neublížil, protože přes to všechno ji měl velmi rád.

Jednoho večera se však mělo všechno změnit… Jako obvykle děvčátko po večeři začalo znovu trucovat. Nejdříve chtělo ještě pohádku, potom si zase nechtělo jít vyčistit zuby a uložit se do postele. Ale nakonec se mamince přece jen podařilo po dlouhém boji dcerku uspat.

„Ach, jé. Jsem tak utahaná. A ještě musím jít umýt tu hromadu nádobí,“ povzdechla si maminka. Potom dcerku, která už klidně spala, pohladila a políbila na čelo. Láskyplně se na ni podívala a usmála se. „Kdybys věděla, jak tě…