Africká lidová pohádka vysvětluje, proč má krokodýl drsnou, šupinatou kůži, a také, že tomu vždy tak nebylo. Příběh o tom, jak přílišná pýcha může uškodit.
Před stovkami let byli krokodýli na svoji kůži právem hrdí. Tehdy ji totiž měli ještě úplně hladkou a oslnivě zlatě zbarvenou. Jenže krokodýli byli celé dny skrytí kdesi pod vodní hladinou, protože nesmírně horké dny bylo nejlepší přežít v chladném bahně na samém dně jezera. Ale vždy, když slunce zapadlo, vyplavali na břeh, kde celou noc v suchu odpočívali. Měsíční svit se nádherně odrážel od jejich zlatavé kůže a všechna noční zvířata se na to chodila dívat a obdivovat ten překrásný lesk. Jako první se pokaždé slétly sovy. Za nimi se přihnala k jezeru hejna netopýrů. Také kočkovité šelmy se rády dívaly na tu nádheru.
Ale po nějaké době jeden z krokodýlů z toho obdivu natolik zpychl, že se rozhodl vystavovat svoji kůži na odiv i přes den. Vždyť na slunci bude určitě zářit ještě krásněji než při měsíčním svitu.
A tak se během horkého dne nečekaně vynořil z jezera, aby se uvelebil na jeho břehu. Překvapená zvířata se ihned začala kolem krokodýla sbíhat. Tak zářivou kůži nikdy předtím neviděla, protože sluneční odraz byl mnohem silnější než ten měsíční. Krokodýla s úžasem obdivovalo snad každé zvíře.
Jenže jak plynul den za dnem, silné sluneční záření začalo postupně krokodýlí kůži poškozovat. Kůže se stále víc vysušovala a byla čím dál hrubší a drsnější. Zlatá barva zakrátko úplně vybledla a změnila se na nehezký hnědý odstín. Krokodýl najednou vypadal, jako by byl v nějakém starém rezavém brnění. Úplně ztratil všechnu svoji krásu a mezi zvířaty si vysloužil velkou kritiku. Teď už krokodýla neměla proč obdivovat. A přestože stále vycházel z vody na břeh, nikdo neměl zájem dívat se na jeho škaredé šupinaté tělo.
Krokodýl se cítil velmi ponížený a raději se vrátil zpátky do jezera. Aby si z něho už nikdy víc nedělali posměch,…
Readmio je aplikace plná dětských pohádek oživených zvuky, které reagují na váš hlas. Spousta pohádek je zdarma, nové přidáváme každý týden.
