Příběh statečného Santiaga

Pod úpatím majestátních And leží země zvaná Kolumbie. V místních lesích se po dlouhá desetiletí usazovaly různé kmeny. Přicházely sem z blízkého i dalekého okolí, protože půda byla v této části země mimořádně úrodná. Stačilo zapřáhnout pár volů, a ti se ihned pustili do práce. Když byla pole dobře zoraná, semínka v zemi rychle vyklíčila a bohaté živiny v půdě se postaraly o hojnou úrodu, která lidem vystačila na celý rok. Také příbytky si snadno postavili, protože všude kolem byly lesy plné silných stromů. Přestože dřevo opracovávali ručně, domy rostly jako z vody, a to díky šikovným řemeslníkům. Byli to jednodušší a skromní lidé, kteří žili v pokoji a v míru.

Ale jednou se v jedné této osadě sešli mladí lidé a rozhodli se provést vskutku strašný čin…

„Vyženeme všechny starce a stařeny z této vesnice. Jsou nám jen na obtíž. Nezvládají už pomáhat na polích ani nosit dřevo z lesa, ba i na stavbách jsou k ničemu,“ prohlásil vůdce těchto mladých osadníků.

„Některým je třeba dokonce pomáhat při umývání nebo při jedení. A to je zcela nepřípustné,“ pokračoval další ve jmenování důvodů, proč je potřebné se zbavit všech starých obyvatel osady.

Dav mladých lidí pokaždé souhlasně skandoval a tleskal. Nikomu se totiž nechtělo poskytovat pomoc a péči starým lidem. Byli pro ně jen zbytečnou přítěží.

Tohoto shromáždění se zúčastnil i mladý Santiago. Ten jen nevěřícně kroutil hlavou nad tím, jak mohou takto zatracovat svoje dědečky a babičky. Nu, a rozhodl se, že to nenechá jen tak.

„Úplně jste se pomátli?“ rozzlobeně vykřikl z davu, načež se všichni otočili směrem k němu. „Vždyť ti staří lidé nás přece všechno naučili. Jak pěstovat plodiny, lovit v lesích, jak vařit zdravá jídla. A také svoje domy, které nám poskytují tolik bezpečí, máme jen díky nim,“ pokračoval…