Žil byl jednou jeden moudrý vládce-car a ten měl tři syny, tři mladé careviče. Všichni byli udatní, ale nejudatnější z nich byl ten nejmladší – Ivan carevič. Když synové vyrostli v mladé muže, nechal si je jejich otec zavolat a řekl jim:
„Milí synové, jsem již na vládnutí starý, teď je řada na vás. Protože jste všichni výborní střelci, každý vystřelte z luku jeden šíp. Tam, kam dopadne, si najděte nevěstu. Pak se jeden z vás stane novým vládcem naší země.“
Jak řekl, tak udělali. Oba starší bratři vystřelili své šípy nedaleko a brzy si přivedli své nové nevěsty. Jen nejmladší Ivan-carevič vystřelil šíp do takové dálky, že se musel vydat na dlouhou cestu, aby jej našel. Prošel přes hory i louky, až došel k malému rybníčku, na jehož břehu šíp konečně zahlédl. Když jej chtěl vytáhnout ze země, skočila mu do dlaní malá žabka a povídá lidským hlasem: „Ivánku, vezmi si mě za ženu.“
Careviči se věru nechtělo mít za nevěstu žabku. Ale pak si uvědomil, že když jednou jeho otec rozhodl, že mu šíp určí tu správnou nevěstu, musí šípu nadevše věřit. Vzal proto žabku opatrně do brašny a vyrazil k domovu.
Tam už na něj čekali jeho starší bratři se svými krásnými nevěstami. Když uviděli, co za nevěstu si přináší Ivan, všichni se rozesmáli. Ivan-carevič si ale jejich posmívání nevšímal. Odnesl si žabku domů, aby s ní strávil zbytek svého života.
Za dva dny si car nechal zavolat všechny své syny s následující prosbou:
„Synové, rád bych si vaše ženy trochu vyzkoušel. Proto je prosím, aby mi jako první úkol do zítřejšího rána upekly měkký bílý chléb.“
Dva starší bratři se rozběhli do domovů, aby svým nevěstám vysvětlili, jaký úkol si pro ně jejich tatínek nachystal. Ivan-carevič se mezitím vracel domů,…
