Jak přichází zima

Na opadaném stromě seděl havran. Venku bylo sychravo, nevlídno a havran si netrpělivě přešlápl z nohy na nohu. Už čekal třetí den, a stále nic. A přitom to mělo dávno začít.

Venku nebylo živé duše. Havran se už nemohl dočkat, kdy ulice rozveselí dětský smích a jásání. Znuděně pozoroval, jak si vítr pohrává se zbytky spadaného listí na chodníku, když tu mu na zobák spadla první sněhová vločka. Že by už? Na větev vedle něj vzápětí dosedla další. A další. Havran si vzrušeně poskočil.

„Rychle! Nesmím se ani o minutu opozdit!“ zaradoval se a znovu si vesele poskočil. Konečně přišla jeho chvíle. Elegantně se snesl do nedalekého křoví a pár minut tam horečnatě štrachal. Na zem mezitím sklouzla tenká sněhová pokrývka.

Když havran nakonec vzlétl k obloze, v pařátech držel starý, ošoupaný cylindr. Pachtil se i s kloboukem na kraj města do polí. Mezitím se pořádně rozsněžilo a v chumelenici nebylo vidět na krok. Havran měl co dělat, aby udržel správný směr. Konečně v dálce zahlédl obrys baculaté figury. Zdálo se, že je snad postavená… ze tří koulí? Zakroucené paže jí nehybně trčely do stran.

Havran se snesl k zemi přímo ke sněhovému panákovi, vysypal obsah cylindru na zem a dal se do práce. Vzal to pěkně odspodu. Ze sedmi uhlíků vytvořil knoflíkovou řadu. Z dalších pěti vytvaroval na horní kouli úsměv. Pak zasadil dvě černé oči. A mezi ně velkou mrkev místo nosu.

„Už jsem se bál, že se tě letos nedočkám,“ v žertu vyčítal havran sněhulákovi, který mu právě ožíval pod rukama. Tedy spíš pod zobákem.

Sněhulák na něj mrkl svým zbrusu novým okem. „Myslíš, že bych zkazil zimu? Nikdy! Však jsem se na vás zase po roce moc těšil,“ dodal právě udělanými ústy.

Havran šťastně zakrákal a posadil sněhulákovi na hlavu…