Tim a Ela byli v celém městečku nejlepší kamarádi. Oba měli osm let a zbožňovali dobrodružství. Jenže v malém městečku se nikdy nic dobrodružného nedělo.
Končil listopad a venku na domech se začaly zjevovat první vánoční ozdoby. Ten den Ela doběhla za Timem a tvářila se záhadně.
„Time, mám podezření,“ řekla tajemně. „Myslím si, že náš strýc Rudolf je Mikuláš.“
„Cože?“ vyprskl Tim nevěřícně. Potom se ale zamyslel.
Strýc Rudolf nebyl jejich skutečný strýc, ale tak mu všichni v městečku říkali. Byl kulatý a veselý, nosil staré vesty a smál se tak, až se mu břicho otřásalo. Vždy měl pro každého milé slovo, dokonce i pro ty mrzuté sousedy, kterých se děti bály.
„Ale to není všechno,“ pokračovala Ela. „Pamatuješ si na minulé Vánoce? Strýcovi vždy přijde před Vánocemi speciální pošta – dodávka plná krabic!“
„Na tu si pamatuji,“ vzpomněl si Tim. „I před dvěma lety.“
„To nemůže být náhoda,“ zašeptala Ela. „Zdá se mi to velmi podezřelé.“
„Totálně podezřelé,“ přitakal Tim. „Stoprocentně je to Mikuláš!“ Vždyť kdo jiný by si před Vánocemi nechal dovézt tolik krabic? Strýc Rudolf neměl rodinu a chodil oblečený ve stejné košili a vestě, odkdy si ho pamatovali. Tomu musí přijít na kloub!
A tak si dva malí detektivové připravili plán. Ela navrhla, aby si vzali klobouky. „Budeme vypadat nenápadně,“ přesvědčovala kamaráda. Timovi se zdálo, že ve dvou příliš velkých kloboucích vypadají ještě podezřeleji, ale nic nenamítal. Vydali se na pochůzku po městě zjistit, co strýc Rudolf dělá.
V první dva dny se jim nepodařilo vyzvědět nic. Strýc celý den hrabal listí a ryl zahradu před zimou a další den zase kolem domu rozvěšoval vánoční ozdoby.
„Na co vlastně čekáme?“ nervózně mumlal Tim, schovaný spolu s Elou za kůlnou.
„Na něco podezřelého,“ řekla Ela a šťouchla do něj…