Marjánka vyběhla ven do sychravého rána. Už několik dní po ránu mrzlo, do Vánoc zbývalo jen pár dní, ale sníh nikde. A to ho Marjánka i ostatní děti vyhlížely, jen co vyskočily z postele. I dnes ráno holčička pospíchala ven zkontrolovat, jestli už budou moct stavět sněhuláka. Stále nic.
„Letos si ten sníh dává načas, viď?“ řekla maminka a vzala Marjánku kolem ramen.
Vtom cosi zaslechly. Znělo to jako… docela tichounký pláč. Rozhlédly se kolem dokola – ale na ulici nebylo ani živáčka. V žádném okně se ještě nesvítilo. Všichni si užívali prázdniny a nikomu se zrovna dvakrát vstávat nechtělo. Odkud ten zvuk přicházel?
„Holky moje,“ přidal se k Marjánce s maminkou tatínek a podával dcerce bundu, „nevíte, kdo to tady pláče?“ Ani jemu nedalo to nešťastné vzlykání spát.
Ať však pátrali sebevíc, stále nikoho neviděli. Ani kočičí mňoukání nebo psí kňučení to být nemohlo. Všichni čtyřnozí kamarádi leželi spokojeně ve svých pelíškách a nikde nebyla ani tlapka.
„To já,“ ozval se hlásek tak tichý, že ho sotva slyšeli. „Tady jsem, nahoře,“ dodal ještě.
Marjánka a její rodiče se zkoumavě rozhlíželi po střechách a komínech. „Ještě výš,“ hlesl hlásek.
„Ale výš už je jen nebe,“ podivila se Marjánka. Začínalo jí to připomínat nějakou pohádku. Pak zaklonila hlavu a uvědomila si, že vůbec není daleko od pravdy. Nesmělý hlásek patřil bachratému černému mraku přímo nad nimi.
„Ať přijdu, kam přijdu, všichni se jen zlobí,“ pokračoval mrak. „Říkají, že kvůli mně nesvítí sluníčko, že jim kazím náladu... Říkají, že zacláním. A tak se vždycky s větrem přesunu jinam, ale všude se to opakuje...“
Marjánka si uvědomila, že ani ona nebyla z podmračené oblohy nadšená. Ale když si pomyslela, jak se cítí chudák mrak, bylo jí ho líto.
„Prosím, nebuď smutný,“ řekla. „Nemusíš nikam utíkat. Nechceš tu zůstat s námi? Můžeme si povídat.“
…
