O vánoční mořské panně

Bylo deset dní před Vánocemi. Když prvňačka Alenka kráčela s maminkou na vánoční nákupy, dopadla jí na nos sněhová vločka. Alenka držela batůžek s obrázkem mořské panny a ten samý obrázek měla také na rukavicích. Byla to její nejoblíbenější postavička a hračka.

Ve vzduchu voněla skořice. Kolem sem a tam pospíchali lidé s krabicemi, taškami, kapry a stromečky. Každý se snažil co nejlépe připravit na Vánoce.

I Alenka s maminkou stály u kádě s rybami a vybíraly si tu nejlepší. Vtom se Alence zdálo, že v nádrži s mořskými tvory spatřila blyštivý ocas. To nebyla ryba! A vzápětí znovu: třpytivý ocásek pleskl o hladinu, ale stvoření, kterému patřil, se rychle schovalo.

Alenka se opatrně přiblížila. „To není možné!“ pomyslela si, „vypadá to jako maličká mořská panna.“

A skutečně. V kádi mezi rybami plavala drobná dívenka. Měla dlouhé zelené vlasy a smutnýma očima se dívala na Alenku. Jako by říkala: „Zachraň mě, prosím!“

Alenka si předsevzala, že mořskou vílu vysvobodí. Doma vybrala z pokladničky všechny mince a přepočítala je. Zítra po škole opět ke kádím s rybami zajde, slíbila si.

Hned po vyučování běžela Alenka na vánoční trhy. Tam uprosila prodavače ryb, aby si mohla rybku nejen koupit, ale i sama vylovit. Ten se zasmál, přikývl a podal jí velké síto. Alenka ale místo rybky nenápadně vylovila maličkou mořskou pannu. Prodavači rychle zaplatila a poděkovala. Igelitovou tašku držela tak, aby nikdo neviděl, co v ní má.

Oddychla si, až když doběhla domů: „Dokázaly jsme to, jsi zachráněná!“

Malá mořská panna se usmívala a řekla: „Děkuji! Až vyrostu, odměním se ti!“

Alenka mávla rukou. „To vůbec není třeba. Raději vymysleme, kde budeš bydlet. Umyvadlo spíš ne, vana také ne… sklenice?“ přemýšlela nahlas Alenka.

Mořská panna ale smutně kroutila hlavou. Vtom Alenka pochopila a řekla: „Pravda, vždyť ty potřebuješ slanou vodu! Naštěstí je…