Kdysi dávno, v těžkých časech museli lidé tvrdě pracovat na polích, aby si vypěstovali trochu žita, ze kterého si potom mohli u mlynáře namlít mouku.
Jednoho dne sedlák sel žito na poli, ale rázem přišel silný vítr a všechno žito s sebou vzal. Sedlák utíkal za větrem, co mu síly stačily, ale uhánějící vítr ani tak nedokázal doběhnout. Přišel domů celý zarmoucený, protože vůbec nevěděl, co si počne. Když nezaseje, nebude úroda. A bez dobré sklizně žádnou mouku nenamelou.
Jak tak smutně seděl u stolu s hlavou položenou v dlaních, žena mu říká:
„Sbal si něco na zub do batůžku a vydej se ten vítr hledat, ať ti všechno odfouknuté žito vrátí.“
Sedlák dlouho neotálel, sbalil si věci na cestu a šel přes hory, přes doly hledat vítr. Až ho nakonec našel skotačit na louce u lesa.
Když vítr v dálce spatřil živou duši, přišel k sedlákovi a ptá se: „Co tu hledáš?“
A sedlák mu povyprávěl celý příběh o tom, jak mu vítr poslední žito na setbu vzal a že teď neví, co si bez žatvy v zimě počnou. Vítr si pozorně vyslechl chudého nebožáka a potom mu říká: „Žito už nemám, ale dám ti tuto brašnu. Když přijdeš domů, jen řekni brašno, zatřes se a hned bude tvůj stůl plný všelijakých dobrot.“
Sedlák se uctivě uklonil, poděkoval a utíkal rychle domů za svojí rodinou. Doma si sedl za stůl, zavolal ženu i všechny jejich děti a rázně vyslovil: „Brašno, zatřes se.“ Brašna se v tom okamžiku zatřásla a najednou stál před nimi stůl plný všelijakého jídla. Celá rodina se veselila. Společně hodovali, dokud všechno ze stolu nesnědli. Druhý den znovu brašna na povel tolik jídla nabídla, že ho ani sami sníst nedokázali.
A tak žena povídá muži: „Nuže, zavolej faráře na hostinu, ať si i…