O vílách

V dřevěném domečku za vesnicí žila jednou jedna vdova, která měla dvě dcery. Starší dcera byla pyšná a vychytralá a mladší zase po nebohém otci dobrosrdečná a milá. Matka však měla mnohem raději svoji starší dceru, protože i ona měla stejnou povahu. Z té mladší si udělala služku, která musela dělat v domě všechnu špinavou práci. Ony dvě zatím odpočívaly, posmívaly se jí a úmyslně jí škodily. Jednou z nejtěžších povinností v domě bylo chodit pro vodu daleko k lesu, a tak to musela vždy dělat ta mladší.

Jednou, když opět nabírala mladší dcera vodu ze studny, zastavila se u ní stará, ubohá žena a poprosila ji o džbán vody. Milá dcera neváhala ani chvilku a ochotně nabrala stařence vodu. Když se žena napila, rozhodla se mladé ženě odvděčit.

„Ještě jsem nepotkala tak milou, pokornou a krásnou dívčinu. Věz, že já nejsem obyčejná stařenka. Jsem víla a odvděčím se ti tak, že od této chvíle ti při každém slově, které vyřkneš, vypadne z úst drahokam.“

Když se děvče vrátilo domů, matka mu vynadala, že jde pozdě: „Kde trčíš? Kvůli tobě jsme neměly z čeho polévku navařit.“

„Prosím, promiňte mi, paní matko, nechtěla jsem se tolik zdržet,“ odvětila vystrašeně mladší dcera a po každém slovu jí z úst vypadl jeden diamant.

Když to matka viděla, hned vykouzlila široký úsměv a ptá se: „Odkud že máš všechnu tu krásu, dceruško moje?“

Dívčina byla velmi překvapená, když zaslechla ten milý tón, kterým k ní matka mluví, a tak jí povyprávěla všechno, co se u studánky přihodilo.

Matka ihned vypravila ke studni i svoji starší dceru a přikázala jí, aby mile a s úsměvem obsloužila stařenu, která od ní bude žádat vodu. Starší dceři to nebylo moc po vůli. Práce jí smrděla, a když si ještě představila, že bude muset obsluhovat…