Sněhová královna

Tento příběh se odehrává v dávných časech, kdy byl čert ještě mladý a rád vymýšlel ďábelské vynálezy. Nu, a jednoho dne se mu podařilo vytvořit zrcadlo. Na pohled vypadalo jako úplně obyčejné zrcadlo, ale ve skutečnosti mělo neobyčejnou moc. Každý, kdo se do něho podíval, najednou viděl svět jen z jeho temné stránky. Dá se říct, že z lidí dělalo bezcitné tvory a ze světa zákeřné místo.

Čert byl vychytralý a chtěl, aby se do jeho ďábelského zrcadla podívalo co nejvíc lidí. Proto vzal zrcadlo a vyletěl s ním vysoko k oblakům. Ale čím byl výš, tím bylo zrcadlo těžší. V jedné chvíli ho už nedokázal udržet a vysmeklo se mu z rukou. Zrcadlo spadlo na zem a rozbilo se na milion malých kousků.

Tam, kde se zrcadlo roztříštilo, stálo městečko, v němž bydleli dva kamarádi. Chlapec se jmenoval Kay a děvče Gerda. Bydleli v domcích, které spolu sousedily, a byla z nich nerozlučná dvojice. Spolu si hrávali, svěřovali si různá tajemství a občas provedli i něco bláznivého. Ale nejvíce je spojovala zahrádka, o kterou se oba rádi starali.

Jednoho zimního dne po sobě házeli sněhovými koulemi. Venku sice mrzlo, ale je hřála veselá nálada a nadšení z pořádné koulovačky. Gerda si bohužel nevšimla, že ve sněhové kouli, kterou chtěla po Kayovi hodit, jsou kousky z čertova zrcadla. Koule se střepy zasáhla Kaye a v tom okamžiku se mu z tváře vytratil úsměv.

Na Gerdu se jen škaredě podíval a řekl: „Je hnusná zima, jdu raději domů. A s tebou se už nebudu bavit.“ Otočil se a odcházel.

„Kayi, počkej!“ křičela za ním Gerda. „Pojď, půjdeme k nám na horkou čokoládu, co máš tak rád,“ snažila se svého kamaráda uklidnit. Myslela si, že se na ni zlobí kvůli té poslední kouli, kterou ho trefila. Ale Kay si…