Před mnoha roky žilo v jednom anglickém městečku děvčátko. Všichni jí říkali Ada. Tak jako každé dítě i ona si velmi ráda hrála. Ale Ada nebyla jako ostatní její vrstevnice. Hry s panenkami a honičky s kamarádkami ji nikdy nebavily. Nejraději se jen tak toulala přírodou a přitom nadšeně počítala – cokoliv, co jí přišlo na mysl. Jedna, dva, tři, čtyři, pět… Kolik je listů na stromě nebo počet kroků, které udělala od jejich domu do školy, nebo jaké množství bonbonů se vejde do skleněné dózy u tety Betty. Všechno chtěla mít přesně spočítané a svoje výpočty si pro jistotu zapisovala i do svého deníčku. Zkrátka počítání ji ze všeho bavilo úplně nejvíc.
Jednoho dne však Ada velmi onemocněla. Nemohla vůbec chodit, protože vážná nemoc jí vzala skoro všechnu sílu. Celé dny proležela v posteli a bezmocně hleděla skrz okno na hejna vran, které radostně kroužily po obloze.
„Ach, milé vrány, jak jste svobodné, můžete letět, kam se vám zachce,“ povzdychla si Ada. Vtom dostala nápad. Co kdybych i já mohla létat? Teď mě nohy nikam nedonesou, ale kdybych měla křídla, mohla bych poletovat nad naší ulicí. Zaletěla bych i do školy nebo k tetě Betty. Neváhala ani chvíli, vzala si svůj zápisníček a hned začala s propočty. Díky matematice, které opravdu velmi dobře rozuměla, si totiž uměla snadno vypočítat, jaká křídla by potřebovala na svoji postavu nebo z jakého materiálu by měla být vyrobená. Papírová, dřevěná, ba i drátěná a pokrytá peřím.
„Jak bych vypadala s křídly? Dřevěná se mi asi nehodí. Navíc jsou příliš těžká. Ale ta z chmýří, ta by se mi líbila. Byla bych jako kamarádky vrány,“ uvažovala nahlas a ke všem svým výpočtům nakreslila i pěkné obrázky. Ty zdobily její opravdu neobvyklý deníček.
Takto si Ada krátila dny…
