Louis, který miloval světlo

V jednom malém francouzském městě, v době, kdy ještě po světě nejezdila auta a nesvítilo se elektrickými žárovkami, žil chlapec jménem Louis. Už od útlého věku bylo jasné, že to bude zvídavý kluk. Zajímaly ho však úplně jiné věci než ostatní děti jeho věku. Zatímco ony za pěkného počasí běhaly venku a lezly po stromech, Louis s očima doširoka otevřenýma sledoval plamínky petrolejových lamp a zkoušel si na stěnu posílat stínová zvířátka. Zatímco ony se v zimě klouzaly na zamrzlé řece za městem, Louis se učil pracovat s brkem a tuší.

A když jednou do města přijelo divadlo, Louise více než příběh zajímaly malované kulisy. Ihned po představení běžel domů, vzal si z kůlny pár zapomenutých latěk a zkusil si na ně namalovat také takové. Po večerech si pak v koutku, aby ho nikdo neviděl, ve vlastních kulisách zkoušel hrát loutkové divadlo.

Když Louis povyrostl, nemusel vůbec rozmýšlet, čím by se chtěl živit. Rozloučil se se svými rodiči a vydal se do Paříže, kde se vyučil malířem kulis. Netrvalo dlouho a jeho mistr si všiml Louisova talentu. Jen co se chlapec naučil základy řemesla, začal mistra doprovázet jako pomocník na divadelní představení. Učil se rychle, ale především jej fascinovalo světlo a dovedl si s ním neuvěřitelně hrát. Dokázal na jevišti vykouzlit noc i den, uměl své kulisy oživit tak, že divákům z té nádhery přecházely oči.

„Ty jsi hotovým pánem světla, Louisi,“ chválili ho lidé fascinovaní jeho prací. „To světlo tě poslouchá na slovo!“ Louis se jenom usmíval.

Zprávy o jeho zručnosti a představivosti se brzy rozkřikly po celém městě. Jeho práce byla velice žádaná a Louisovo jméno se brzy skloňovalo v celé Paříži. Byl neustále zaneprázdněn: Když nepracoval v divadle, maloval. Portrét od něj chtěl každý, kdo něco znamenal.

Když si Louis šel po…