Maxova maminka právě zabalila na cestu poslední sendvič. Potom začali spolu s tatínkem nakládat do auta zavazadla a zavolali na Maxe: „Pospěš si, v deset tam musíme být! Slíbili jsme to dědovi a babičce!“
Max se podíval na svoje nejnovější inteligentní hodinky na zápěstí. Ukazovaly čas 07:10. Ale také měřily počet Maxových kroků ve dne, počet úderů srdce, a daly se dokonce použít i jako kalkulačka nebo na telefonování. Max měl svoje hodinky rád. Pečlivě na nich přetřel sklíčko a zakryl je rukávem. Hodil si do ruksaku ještě jednu knížku na cestu a vydal se za rodiči do auta.
Děda s babičkou bydleli až v Rakousku a neviděli se už pořádně dlouho. Když tam byl Max naposledy, měl pouze čtyři roky. Teď už byl školák. Pamatoval si však dědova psa i babiččiny knedlíčky a těšil se na ně.
Jen co vyrazili, maminka začala Maxe poučovat o tom, že má mluvit pomalu, aby mu děda s babičkou rozuměli. Vyprávěla, že to určitě bude krásný výlet a že zajdou i na túru do Alp. Nakonec dodala: „A když budeš hodný, děda tě možná vezme do svojí dílny a ukáže ti vzácnou sbírku hodin!“
Děda byl totiž vyhlášeným hodinářem. Vyznal se ve všech hodinových strojcích a uměl opravit každé rozbité hodinky.
„Uvidíš tam i dědovy slavné kukačkové hodiny!“ řekla maminka.
„Kukačkové hodiny?“ Max udiveně pohlédl na maminku.
„Přesně tak! To jsou hodiny, které mají uvnitř kukačku. Ta každou hodinu vyletí ven a zakuká, kolik je hodin. Například když jsou dvě hodiny, zakuká dvakrát,“ vysvětlovala maminka.
Maxovi se zlostí rozbušilo srdce. Pomyslel si: chudáček kukačka! Zavřeli ji do hodin a může z nich vyletět jen jednou za hodinu? A jak ji vlastně naučili, kdy má vyletět a kolikrát má zakukat? Od té chvíle se Max už jen mračil a na kukačkové hodiny se vůbec…
