Černé díry nejsou černé

Števko měl moc rád hvězdy. Hodně si o nich četl, sledoval dokumentární seriály a mnohokrát se mu o nich i zdálo. Dokonce i dětský pokoj měl vymalovaný tmavomodře – jako noční oblohu. Jeho strop zdobily hvězdičky svítící ve tmě a pohyblivé modely planet.

Maminka mu jednou večer říkala: „Števko, víš, že nedávno žil jeden slavný anglický vědec, kterého fascinovaly hvězdy a vesmír přesně jako tebe? A dokonce se i jmenoval stejně jako ty – Štefan! Ale nejvíc ho zajímaly černé díry.“

Števko zvědavě poslouchal a nevydal ze sebe ani hlásku, jen aby mu nic neuteklo. Maminka mu navíc v knížce ukázala i fotky toho známého vědce. Števko byl nadšený, že na světě existoval někdo slavný, kdo byl úplně jako on! A tak se jeho nejnovější zálibou staly černé díry.

Černé díry, to jsou vám nejzáhadnější, nejpodivnější – a nejhladovější věci v celičkém vesmíru! Števkovi se nesmírně líbily a každému, koho potkal, povídal všechno, co o nich věděl.

„Dědo, víš, že černé díry nejsou černé? Jsou neviditelné, protože snědí všechno kolem sebe! Zhltnou dokonce i světlo, takže vůbec nejsou vidět,“ říkal dědovi Jankovi, když spolu dělali popcorn.

„Opravdu?“ podivil se děda. „Jak potom víme, kde jsou, když je nemůžeme vidět?“

Ale Števko měl i na tuto otázku připravenou odpověď: „Protože černé díry nechávají po sobě prázdné místo, tam, odkud všechno vyjedly.“

A zase druhý den…

„Věděla jste, že černé díry jsou jako obrovské vysavače?“ ptal se Števko paní sousedky Malinové, která právě zametala před vchodem.

Zakroutila hlavou a při práci poslouchala Števkovo nadšené vysvětlování.

„Ale nevysávají věci, jako to dělají vysavače. Namísto toho používají gra-vi-ta-ci. To je taková obrovská síla, která k sobě všechno přitahuje. Takže černá díra se vůbec nemusí namáhat a běhat nahoru dolů. Všechno se k ní zkrátka přitáhne samo! A černá…