Kdysi velmi dávno žil vyspělý národ, zvaný Inkové. Jejich příbytky, které se vyznačovaly poctivostí a precizností, vydržely až do dnešních dnů, i přes války a přírodní katastrofy, které tento národ postihly.
Inkové byli velmi vzdělaní a volné chvíle si krátili vymýšlením různých her. Žili vysoko v horách na těžko dostupných místech a jejich obydlí byla roztroušená na velkém území. Protože tehdy ještě neexistovala žádná pošta, spojení mezi jednotlivými osadami udržovali zvláštní poslové, kteří doručovali zprávy z jednoho městečka do druhého. Tito poslové byli velmi vážení, protože byli rychlí a spolehliví. Převzali zprávu a běželi k nejbližšímu poslovi. Svitky se zprávami si mezi sebou předávali na předem dohodnutých místech, a tak dokázali zprávu doručit i na velmi velké vzdálenosti v neuvěřitelně krátké době.
Jeden z těchto poslů se jmenoval Hualachi. Vynikal statečností, moudrostí, byl odvážný a věrný svému pánovi. Hualachi nesnesl, když viděl někoho trpět. Občas se mu stávalo, že ačkoliv potřeboval rychle doručit svitek se zprávou, když cestou viděl, že je někomu třeba pomoct, zapomněl na svoje povinnosti a začal pomáhat. Jenže to ho potom na výměnné stanici marně čekali další poslové, kterým měl zprávu odevzdat. Byla to Hualachiho slabá stránka, ale přesto ho měl panovník rád, protože jednou zachránil život i jemu.
Jednou panovník zavolal Hualachiho a odevzdal mu velmi důležité poselství. Bylo určené veliteli vojsk, která na hranicích bojovala s nepřítelem, a obsahovalo rozkazy pro vojáky. Panovník upozornil Hualachiho, aby se cestou nezdržoval a co nejrychleji spěchal k cíli.
Hualachi to slíbil, ale cestou uslyšel žalostný křik, který se ozýval z propasti u cesty. Když se podíval dolů, uviděl starou ženu, která tam spadla ze strmého břehu. Zapomněl na poselství a sestoupil do propasti.
Vzal dvě silné větve a prostor mezi nimi vyplnil liánami tak, aby mohl na ně položit potlučenou stařenku a vytáhl ji až…
