Zase se to stalo! Vojta si jen potřeboval doběhnout pro dálkové ovládání k autodráze a šlápl přitom na chrastítko se slonem, které mu včera omylem vypadlo z krabice, když v ní hledal součástku k dětskému mikroskopu. Normálně se lekl! Pod papučí to křuplo, jako když šlápnete na vlašský ořech. Vojta ho ve spěchu odkopl a ono zaparkovalo pod postelí. Mezi dalšími věcmi.
Vojtovi bylo šest a měl pokoj plný hraček, spousta z nich ovšem byla pro mrňata. Představte si to – našli byste tu třeba černobílé knížky bez jediného písmenka a přitom se jim říkalo knížky. Chápete to? Prý si je s mámou prohlížel, když byl mimino. To by dávalo rozum, protože koho jiného než mimina by bavilo číst si bílé jablko na černé stránce?
A víte co ještě? Pod postelí, kam se před chvílí zakutálelo chrastítko, leželo také kousátko. Kousátko! Přitom Vojta měl už dvacet mléčných zubů a kousal s nimi normálně řízky, chlebovou kůrku a podobně. Třeba i jablka a hrušky. Není divu, že mezi všemi těmi věcmi, s nimiž si kdysi hrál roční Vojta, je poměrně obtížné najít hračky šestiletého Vojty. Třeba právě ten ovladač.
„Vojto?“ zavolala na něj maminka a nakoukla do pokojíčku. „Je všechno v pořádku? Přišlo mi, že jsi tu nějak dlouho. Sedím u autodráhy, čekám, až vyrazíme na okruh, a ty furt nikde.“
„Mami,“ začal Vojta opatrně, „víš, já ten ovladač nemůžu najít. Díval jsem se úplně všude a nic. Zkusíš ho najít ty? Prosííím.“
Máma chvíli mlčela, určitě přemýšlela, co na to má říct. Jistě se nemohla rozhodnout, jestli mu má odpovědět, aby si to našel sám, když tady má takový nepořádek, nebo se má pustit do hledání.
Vojta o společném úklidu ani neuvažoval. Na rozdíl od ní.
Máma řekla: „Není tedy teď…
