O vyschlém pramínku

Zima už odcházela a jaro přebíralo svou vládu. Skřítek Kropínek se probudil ve své mechové chaloupce. Protáhl se, vstal a zamžoural ven skrz okénko. Na louce před chaloupkou ležely poslední zbytky sněhu.

Oblékl si svou zelenou vestu, popadl špičatou čepičku a vydal se na svou obvyklou ranní pochůzku.

„Ale kde jsou jarní kytičky? Jak to, že na mě nevykukují sněženky? Proč tu ještě nekvetou bledulky a krokusy?“

„To já nevím,“ odpověděl mu strakapoud, který zaslechl jeho otázku. „Jestli to náhodou nesouvisí s tím pramenem. Včera si o něm povídala snad všechna zvířátka v lese.“

„S naším pramenem? Tím, co teče do potůčku a napájí louku?“ dotázal se skřítek.

„Ano s tím. Asi se s ním něco stalo,“ odvětil strakapoud.

Kropínek mu poděkoval, rozloučil se a zamířil k potůčku. Jakmile k němu dorazil, zjistil, že v něm voda neteče. Místo veselého zurčení slyšel jen tiché kapání.

„Co se to stalo?“ nechápal. Bez pramene nebude na louce voda a bez vody nebude život. Nebudou kvítky a zvířátka budou trpět žízní. Hotová katastrofa!

Rozhodl se vyhledat starého vodního skřítka Pramínka, svého kamaráda. Ten by mu tuto záhadu mohl objasnit. Vydal se tedy do jeho nedaleké jeskyně.

„Pramínku, jsi tu?“ zavolal Kropínek.

„Kdo mě volá?“ ozval se z hlubin jeskyně slabý hlas.

„To jsem já, Kropínek. Venku už pomalu nastává jaro, přitom louka je prázdná. Květiny nekvetou. Potůček skoro neteče. Co se stalo?“

Starý skřítek vylezl ze svého úkrytu. Vypadal vyčerpaně. „Ach, Kropínku, máš pravdu. Voda neproudí, protože podzemní pramen je zablokovaný. Řeším to už několik dnů a zatím se mi nepodařilo s tím hnout.“

„Mohl bych nějak pomoct já?“ nabídl Kropínek své služby.

Pramínek mu vysvětlil, že pramen blokuje starý balvan. Ten se uvolnil z velké skály a vodě zatarasil cestu. Kropínek neváhal a hned …