Vodník Boreček a bolavý zub

Jednoho večera se mladý vodník Boreček vydal na pravidelnou obhlídku svého panství. Říčka Pšovka se vlnila v měsíčním světle a letní vzduch byl prosycen vůní mokřadních rostlin. Tohle byla jeho říše. Tady jako správný vodník dohlížel na spokojenost všech vodních tvorů.

Boreček spokojeně kráčel po břehu, když vtom zaslechl podivné kvílení. Hned se dovtípil, že to bude jen hejkal Alfonz. Malé strašidlo, které v noci straší pocestné, aby netropili neplechu.

Ale dnes to nebyl hrůzostrašný pokřik, jakým běžně děsil lidi – znělo to jako smutné, bolestné naříkání.

„To nebude jen tak,“ zamyslel se Boreček. „Musím se podívat, co se děje.“

Cesta do mokřadů, kde hejkal bydlel, nebyla snadná. Boreček si musel dávat pozor na každý krok. Když konečně dorazil na místo, uviděl hejkala sedět na starém pařezu, jak se drží za tvář a usedavě naříká.

„Co se stalo, hejkale?“ zeptal se Boreček.

Hejkal k němu zvedl uplakané oči a zakňučel: „Borečku, mám strašlivou bolest zubu! Celé noci nemůžu strašit, nemůžu ani pořádně zavýt, jak se sluší a patří! Když otevřu pusu, místo pořádného halekání jen takhle fňukám.“

Boreček se zamyslel. S něčím takovým se ještě nesetkal. „Já ti pomůžu, ale musím zjistit, jak na to,“ řekl rozhodně.

Napadlo ho, že by mohla pomoci kořenářka Běta. Ta uměla léčit lidi ze všech okolních vesnic. Pospíchal proto k ní. Cestu měl dlouhou, ale spěchal, protože věděl, že hejkal trpí.

Dostal se k malé chaloupce schované mezi starými lískovými keři a zaklepal na dveře. Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo rozmrzelé drmolení. „Kdo mi to sem leze takhle pozdě?“ zazněl ženský hlas.

„To jsem já, vodník Boreček! Potřebuji tvou radu, Běto,“ zavolal vodníček.

Dveře se s vrznutím otevřely a vyšla vysoká, hubená žena v dlouhé tmavé sukni, se šátkem na hlavě a očima ostrýma jako…