Kostkocour

Za devatero horami a devatero řekami žila byla jedna malá princezna Barborka. Rodiče ji velmi milovali, a tak jí splnili každičké přání. Barborka měla všechno, nač si jen vzpomněla. Vlastnila všelijaké plyšové hračky a panenky, také poníky, koníky, dokonce i kozu. Kromě toho měla plnou poličku krásných figurek, a sto dvacet z nich ještě ani nestihla rozbalit. Dále měla Barborka autíčko s motorkem i bez motorku a ještě asi dvě stě třiadevadesát šatů.

Ale asi ani toto všechno jí nestačilo, protože se princezna jednoho rána probudila a oznámila rodičům:

„Milí královští rodičové, chci kocourka. A chci ho hned!“ zvolala a zadupala malýma nožkama v krásných střevíčkách.

Na zámku bylo hned všechno vzhůru nohama. Král s královnou se velmi báli princezně cokoliv odmítnout. Proto dal král všude rozhlásit, že se hledá kocourek pro malou princeznu.

Lidé z celého okolí začali do zámku snášet krásné kočičky a kocourky v košíkách, krabicích a dekách. Ukazovali princezně jedno koťátko za druhým. Ale Barborka jen vrtošivě krčila nosík:

„Příliš malý! Příliš chlupatý! Příliš oranžový! Příliš pruhovaný! Ne, ne, ne!“ Ani jedno se jí nelíbilo. Královskému otci už kručelo v břiše, protože byl čas večeře, a princezna si stále ještě nevybrala.

Královna si zoufala a prosila princeznu: „Tak už si jednoho z nich vyber, zlatíčko!

Vtom na nádvoří vešel obyčejný malý chlapec. Nesl si pod paží malou odrbanou krabici. Tak předstoupil před královskou rodinu.

„Přinesl jsem vám přesně takového kocourka, jakého si princezna přeje.“

Barborka udiveně zamrkala. Ona totiž vlastně ani nevěděla, jakého kocourka by si přála.

„Sem s ním!“ zvolal ubohý hladový král.

„Mám ale jednu podmínku. Vyměním ho za všechny princezniny hračky. Jestli si mého kocourka vezme, musí rozdat svoje hračky prostým dětem!“ prohlásil a pozvedl směle zrak.

„Pche, ještě vůbec nevím, jestli se mi…