Lenka Nováková
Hra s pravdou
Anička má bohatou fantazii a ráda si vymýšlí. Jednoho dne ve škole si vymyslí malou nevinnou lež. Ale v průběhu dnů začne tato lež narůstat a Anička najednou neví, jak z toho celého ven. Jak si nakonec poradí?


„Raději se s ní nebav!“ řekla Zuzana nové spolužačce, které nezbylo v 5. A jiné místo než vedle střapaté Ely. Ela sedávala sama od prvního ročníku, odkdy ji začal zajímat vesmír. Lépe řečeno, byla jím
„Jmenuji se Monika,“ řeklo to nové děvče a odvážně si přisedlo k Ele.
„Já jsem Venuše, tedy Saturn… ach, ne… jsem Ela,“ zahanbeně se představila Ela a sklopila zrak. Byla smířená s dalším odsouzením. Monika se však usmála a přisedla si. Ela byla překvapená a velmi šťastná. Kromě nové kamarádky se chystala i na prezentaci o hvězdách. Paní učitelka ji hned vyvolala k tabuli.
„Největší hvězdu máme stále před očima. Víte, která to je?“ zeptala se a pohledem nabádala spolužáky k odpovědi.
„Ty jsi ta hvězda. Hvězda nejjasnější!“ zvolala Zuzana a třída vyprskla
Ela se nedala. „Ne, je to Slunce. Ostatní hvězdy, které vidíme na nebi, jsou plynné útvary kulového tvaru. Umírají tím, že explodují a stávají se z nich rudí obři.“ Oči jí zářily. Byla ve svém živlu. Snažila se nevšímat si šuškání a tichého
Paní učitelka uznale kývla hlavou.
„Ha, doufám, že když vybuchneš, tak nestvoříš stejné hvězdy, jako jsi ty. To by bylo pěkně nanic!“ zakřičela opět Zuzana.
Ela to už nevydržela. Třásly se jí ruce, v uších slyšela jen tupé zvuky, pohled jí zamlžily slzy. Polekala se. Měla pocit, že se nemůže nadechnout. Rozběhla se ke své lavici a to, co uviděla, ji zranilo ještě víc. Monika si od ní odsedla. Asi rychle pochopila, jaké následky by mělo kamarádství s Elou. Popadla svoji tašku a vyběhla
„Musíme si promluvit, Elo,“ prohlásil táta, když otevřela dveře do jejich bytu. Ela toužila jen dojíst…