Jsou mraky z cukrové vaty?

Sluníčko teprve pomalu stoupalo nad obzor, ale v lesní škole už to dávno žilo. Pan učitel Jezevec už seděl pěkně pohodlně za katedrou. Do funkce učitele se jmenoval sám a nikdo proti tomu neprotestoval. Vždyť pan Jezevec všechno vymyslel a všechno věděl, nebo to alespoň o sobě říkal. Učil rád, ovšem dnes se maličko mračil na nejmenšího žáka ve třídě – neposednou sojku.

„Modropírko, ty říkáš, že mraky jsou ze vzduchu a vody? Ale vždyť se na ně podívej, jak jsou chundelaté. To přece nejde. Já myslím, že jsou z cukrové vaty. Teď si to pro jistotu zopakujeme,“ zavelel a obrátil se k celé třídě. „Copak dalšího víme o obloze? Pročpak je modrá, Hopíku?“

Chundelatý králíček povyskočil a vypískl: „Protože je to obrovský lán borůvek, jen hodně, hodně daleko!“

„Výborně!“ pochválil ho pan Jezevec. „Teď mi pověz třeba ty, Kopýtko,“ oslovil dlouhonohého kolouška, „co takový měsíc?“

Koloušek si pamatoval všechno, co jim o něm pan učitel vykládal: „Je ze sýra, z goudy! Jen je trošku děravý, protože se na něm usadily myši…“

Potom si děti společně zopakovaly ještě řadu dalších věcí, co je pan Jezevec naučil. Že ranní rosu roznášejí po lese žabky rosničky, že trávu splétají lesní víly, voda v moři je slaná, protože to je obrovská kaluž slz mořského obra, kterého rozbolel zub, nebo že ptáci dovedou létat, protože je nadnáší neviditelné bubliny.

Drobná sojka ale naklonila hlavičku na stranu a špitla: „Pane učiteli, když já si nemyslím, že mě nadnáší nějaké bubliny… A o mracích mi vyprávěla paní Sova, říkala, že proto prý z mraků prší…“

Pan učitel Jezevec se trochu uraženě zavrtěl. „Ale no tak, moje milá, ty to paní Sově věříš? Ona přece není žádná učitelka!“

Modropírko paní Sově skutečně věřila. Zvířátka z lesa i širého okolí si za…