Kouzelné prstýnky a Mrtvé moře

Prázdniny byly v plném proudu. Eliška s Anežkou je trávily na venkově u babičky a dědečka – pokaždé se nemohly dočkat, až je tam rodiče zavezou. Hned za domem tekl příjemně studený potůček a zahrada plná ovocných stromů skýtala stín i v těch největších vedrech. A pak tu byla babiččina kuchyně: babička uměla uvařit a upéct snad cokoli. To vám byly dobroty!

Jenomže dnes bylo všechno tak nějak… jinak. Elišku a Anežku od rána nic nebavilo, dědeček si bručel pod vousy a pejsek Puntík se nemohl rozhodnout, kam se vrtne. A do toho všeho se ozvalo z kuchyně babiččino zvolání: „Panenko skákavá, to jsem tomu tedy dala!“

Sestřičky upalovaly za babičkou, aby zjistily, co se přihodilo.

„Já tu polévku dočista přesolila,“ lamentovala babička. „Nedá se to jíst!“

„Ále, určitě nebude tak zle,“ chlácholil ji děda, a aby ji uklidnil ještě víc, rovnou ochutnal. Tvář se mu zkřivila a nemohl si pomoct – zbytek polévky honem vyplivl do dřezu. „Inu… možná JE trošinku slanější,“ připustil. „Takové naše vlastní Mrtvé moře,“ dodal, aby babičku rozveselil.

„Mrtvé moře?“ zeptala se Anežka. „To je z nějaké pohádky?“

„Ale kdepak,“ oponoval s úsměvem děda. „Mrtvé moře opravdu existuje. A je to moře úplně jiné než ostatní.“ Pak se obrátil, aby pomohl babičce s novou várkou polévky.

Anežka s Eliškou se vydaly do zahrady pod košatou jabloň. První prolomila ticho Eliška: „Myslíš taky na to samé co já?“

Anežka přikývla a v očích jí probleskly šibalské plamínky. Zadívala se na pouťový prstýnek, který se jí třpytil na prsteníčku. Pak si přesedla těsně vedle Elišky a pomaličku prstýnkem otočila.

„Pomoc, pomoc, já se topím!“ Eliška máchala rukama a cákala kolem sebe. Prstýnky vzaly jejich přání do písmenka přesně a děvčátka seděla na vodě. Tak tak, slyšíte správně:…