Hra s pravdou

Anička byla holčička, která měla už od malička velkou fantazii. A ze všeho nejvíc milovala poslouchat různé pohádky. Ráda je domýšlela a pak si tvořila v hlavě své vlastní příběhy.

Jednoho dne se po škole holky rozhodly, že si budou hrát na herečky. Anička je pozorovala, jak si vyrábí kostýmy z papíru, zkouší si je, a chtěla se přidat. Jenže nevěděla jak. Měla strach, že si s ní nebudou chtít hrát.

Ale pak dostala nápad. Co kdyby si zase zkusila něco vymyslet? Třeba je tím zaujme.

„Holky, můžu se k vám přidat? Já totiž o herečkách něco vím! Protože moje maminka je herečka,“ řekla jim. A hned si získala pozornost všech.

„Fakt?“ zeptala se Eliška.

„No jasně. Často mě bere s sebou na vystoupení. Mám místo v první řadě,“ prohodila Anička.

„Tak to nám o tom musíš vyprávět,“ zvolaly holky a hned se všechny sesedly na koberec okolo ní. A tak Anička vyprávěla a přeháněla. Brala to celé jako hru. Přece, vždyť si vymýšlí jenom trochu, tak co. Ale ostatní ji poslouchaly s vážným zaujetím.

Další den, když přišla do školy, ji hned holky vzaly do kroužku. Anička se snažila mluvit o něčem jiném, ale ony pořád chtěly vyprávět o tom, jaké to je mít za maminku slavnou herečku.

Anička si tu celou historku vymyslela, aby si získala pozornost, což se jí i podařilo. Ale kamarádky chtěly znát čím dál více podrobností. Co teď? Přece teď nemohla říct, že to není pravda. A tak si vymýšlela dál. Ze začátku ji to bavilo, ale čím déle to trvalo, tím těžší pro ni bylo zapamatovat si všechno, co jim řekla.

„A Aničko, v jakých filmech hraje tvoje maminka? Já bych je chtěla vidět,“ přála si Eliška.

Anička zbledla. Její maminka nehrála ve filmech, ale jak z…