Velikonoční krádež

V jednom malém kurníku na kraji vesnice žila slepička Lída. Měla kolem sebe spoustu dalších slepic a také kohouta Kamila. A jako ostatní slepice i ona právě seděla v kurníku na svém hnízdě, ve kterém jí leželo pět bílých vajíček. Z těch se už brzy mělo vylíhnout pět žluťoučkých kuřátek.

„Musím je vysedět do Velikonoc, aby z nich byla ta pravá velikonoční kuřátka,“ kvokala si pro sebe Lída.

Byl zrovna Velký pátek a mnoho lidí se už začínalo připravovat na Velikonoce, ale práce na farmě nepočká ani den – ať už je svátek, nebo ne. Na farmu proto dorazil farmář jako obvykle. V ruce držel kbelík se zrním, a když vstupoval do slepičího výběhu, začal hlasitě vyvolávat:

„Puťa, puťa, no tak, holky, kde jste?“

Lída měla obrovský hlad, vyrazila proto z kurníku, zahrabala svýma nohama a v cuku letu byla u farmáře. Zobala zrní tak rychle, až se farmář nestačil divit.

Ale Lída věděla, proč to dělá. Musí rychle zpátky do hnízda! Zahřívat svá vajíčka, jinak se jí kuřátka nevylíhnou! A jen co ucítila svůj slepičí pupíček plný, otočila se a vběhla do kurníku zpátky ke svému hnízdu.

Ale co to? Když k němu přiběhla, nemohla se dopočítat! Jedna, dvě, … Kde jsou zbylá tři vajíčka? Někdo jí je vzal!

„Ach ne! Musím je zahřívat, jinak z nich nebudou kuřátka!“ rozplakala se Lída.

Vzlykání zaslechl kohout Kamil, který právě dozobal svá poslední zrníčka. „Co se děje, Lído?“ zeptal se jí Kamil opatrně.

„Někdo mi ukradl má tři vajíčka! Už brzy se z nich mají vylíhnout kuřátka. Musím je ale zahřívat svým tělem. Bez tepla se nevylíhnou! Ach, co si počnu!“

Kamil se napřímil, hlasitě zakokrhal, aby sehnal všechny své slepice do houfu, a řekl nahlas:

„Mé milé slepičky! Mezitím, co…