Prosíme, nekrmte racky

Ve velkém zeleném parku na okraji malé vesničky se po chodníku proháněl jeden velmi hladový racek. Hledal si něco na zub.

Tehdy na lavičce spatřil správkyni parku, jak si na čemsi pochutnává. Křup! Mňam! Mlask!

Racek se k ní opatrně přiblížil.

Hranolky! Mňam! Správkyně parku se s ním o ně jistě ráda podělí – vždyť jich měla na kolenou plný sáček.

„Dej hranolku,“ zaskřehotal racek. „Dej! Dej! Prosíííím.“

„Ne,“ odsekla správkyně.

„Proč ne?“ žebronil racek.

Správkyně parku ukázala na nedalekou tabuli s nápisem: Prosíme, nekrmte holuby!

„Ale já nejsem holub,“ řekl pták a hrdě vypjal hruď, „já jsem racek. Velmi, velmi hladový racek.“

Správkyně jenom pokrčila buclatými rameny. „Holub či racek,“ prohodila, „v tom není pro mě žádný rozdíl. A teď zmiz pryč! To jsou moje hranolky a já se o ně nebudu dělit ani s holuby, ani s racky.“

Racek se smutně odšoural pryč. Šuch. Šuch. Šuch. Šuch.

Správkyně se ušklíbla a dál se ládovala hranolkami.

Uběhlo několik minut a racek byl zpátky. K ocasu měl přivázaný kartáč a sedl si vzpřímeně, aby napodobil veverku.

Několik veverek ho nadějně sledovalo z dálky a čekalo, co se bude dít.

„Smím dostat hranolku, prosím?“ zeptala se ta veverka-racek.

„Ne!“ odbyla ho správkyně hrubě.

„Proč ne? Jsem veverka a jsem velmi, velmi hladová. Nejsem racek. Prosím, můžu si dát jednu hranolku?“

„Nebuď směšný,“ vyprskla správkyně. „Vždyť jasně vidím, že jsi racek, jen máš na ocase přivázaný kartáč. Je to jasné jako facka. Abys věděl, já vidím všechno, co se v parku děje. Mám k tomu talent a mám velmi bystrý zrak. A teď se pakuj pryč. O svoje jídlo se nebudu dělit ani s holuby, ani s racky, ani s veverkami.“

Racek odcupital pryč. Hop, cup, cupity, cup.

Správkyně…