Nad zemí vládlo mrazivé počasí, pofukoval studený vítr a sem tam z nebe spadla osamělá sněhová vločka. Byla zima, roční období, které mají rády hlavně děti. Ve sněhu se dá sáňkovat, bobovat, udělat sněhový andílek a nebo se v něm dají válet sudy. Také si z něj můžete postavit iglú anebo rovnou velkého sněhuláka. A pokud máte kolem sebe kamarády, sníh je perfektní na pořádnou koulovačku.
Ale malý Vašík žádné kamarády neměl. Alespoň ne v lese, kde bydlel v malé chaloupce, daleko za vesnicí. Do lesa se žádný z jeho malých kamarádů sám neodvážil. Vašík byl jedináček, neměl ani brášku, ani sestřičku a maminka s tatínkem hodně pracovali. Tatínek jezdil často do města a byl v práci až do večera a maminka se starala o dům a o zahrádku.
A tak si malý Vašík hrál často sám. Když bylo hezké počasí, neměl o kamarády nouzi, občas v lese nebo na zahrádce našel malé nebojácné ptáčátko, šnečka nebo kobylku a vymýšlel hry s nimi. Postavil jim třeba domeček, kam se mohli schovat, anebo jim chytil nějakou tu žížalu.
Ale v zimě žádné takové zvířátko nemohl nikde najít. Ať hledal, jak hledal, nikde žádné nebylo, ani v lese, ani na zahrádce. Zahrada v zimě byla nejen studená, ale také dočista opuštěná. A když kolem náhodou proletěl ptáček ke krmítku, pokaždé se strašně vylekal, jen se k němu Vašík přiblížil.
Vašík byl z toho všeho smutný. Neměl si s kým hrát a na zahrádce nebyl ani pořádný sníh na sáňkování.
A tu ho něco zastudilo na nose. Byla to další sněhová vločka, co spadla z nebe. Vašík ji setřásl a podíval se vzhůru na oblohu. V tu chvíli jako by někdo nad ním roztrhl péřovou peřinu, začaly se k zemi snášet hromady a hromady sněhových vloček…
