Bylo jednou jedno hračkářství s velikou výlohou. V té výloze stála krabice. A v té krabici bylo pečlivě uloženo pětadvacet cínových vojáčků. Trpělivě leželi a čekali, až si je někdo koupí. Byli to všichni bratři, protože je ulili z jednoho kusu cínu. Na sobě měli červeno-modrý stejnokroj, v ruce zbraň a všem to náramně slušelo.
Jednoho dne jejich obličeje konečně zalilo denní světlo. Někdo otevřel krabici!
„Jé, cínoví vojáčkové!“ radostně zvolal malý chlapec a tleskal rukama. Pak začal všechny vojáčky rovnat pěkně vedle sebe do šiku na stůl. Kromě nich tam stál ještě dort – chlapec totiž slavil narozeniny a vojáčky dostal jako dárek.
„Vida, tenhle je nějaký jinačí,“ prohlásil chlapec. A skutečně: na posledního vojáčka už nezbylo dost cínu, a měl proto jen jednu nohu. Přesto stál stejně pevně jako jeho bratři. A po světě se rozhlížel snad ještě čileji.
Bystrýma očima si v pokoji hned všiml krásného papírového zámku. Okolo něj stály malé papírové stromky a kolem dokola ho obklopovalo zrcadlo, které mělo vypadat jako jezero. Na jezeře se zrcadlily sněhobílé labutě. Nejkrásnější z toho výjevu však byla drobná papírová panenka. Na sobě měla bělostnou sukničku ozdobenou lesklou hvězdou a právě stála na jedné noze. Byla to totiž tanečnice.
„To by byla žena pro mne!“ vzdychl úžasem vojáček. A umínil si, že se s ní seznámí. Prozatím se pohodlně opřel o zdobenou tabatěrku a čekal.
Když přišel večer, vrátil chlapec všechny vojáčky do krabice a odběhl se vykoupat. Jen jediný z nich zůstal nepovšimnut venku na stole. Jednonohý vojáček. Stále zasněně pozoroval svou tanečnici.
Na druhý den ráno si chlapec spolu s dalšími dětmi hned utíkal hrát s vojáčky. Jednonohého děti postavily do okna. Kdoví, snad za to mohl průvan, ale okno se zničehonic otevřelo a vojáček …
