O meluzíně Míně

Bylo podzimní ráno. Adélka pozorovala, jak za okenní tabulkou vítr tančí s větvemi stromů. Lístečky na nich se už docela zbarvily. Hrály teď nejrůznějšími odstíny od žluté přes oranžovou až po červenou a pomalu padaly do měkké trávy. Jako kdyby tu ležela malířská paleta.

To se Adélce moc líbilo. Ráda by mezi nimi tančila, ale byla trochu nachlazená. Proto jen smutně popotahovala nosíkem a koukala z okna ven.

Adélku od tohoto pohledu dokázal odlepit jen jablečný koláč, který její maminka právě vytáhla z trouby. Po celé místnosti se rozletěly obláčky skořicové vůně.

„Po snídani budu muset pracovat v zahradě,“ řekla maminka, když podávala Adélce kus teplého koláče. „Zvládneš to tu sama?“ zeptala se.

„Jsem přece už veliká. Nemusíš se o mě bát. Já se také nebojím!“ zahuhňala Adélka tak zhurta, až vyprskla na stůl několik drobečků a pak kýchla.

Když maminka vyšla ven do zahrady, došla si Adélka pro vodové barvy. Nakreslí teď ten nejkrásnější podzimní obrázek, a až se maminka vrátí, věnuje jí ho jako překvapení. Pod štětcem Adélce zanedlouho začaly vyrůstat nejrůznější lístečky, od zelených až po žlutorudé.

Už, už se chystala namočit štětec do hnědé barvy, když v tu ránu uslyšela podivný zvuk: „Huuu.“

„Co to bylo?“ řekla si sama pro sebe. Na chvíli se zarazila a tiše poslouchala. To se mi asi jen něco zdálo, pomyslela si.

Rozhodla se pokračovat v malování. Co by tak na obrázek ještě mohla přidat? Pohlédla z okna. Překvapilo ji, jak rychle se během chviličky venku zvedl vítr.

„Huuu.“ V Adélce hrklo. Zase ten zvuk. „Huuuuu fíííííí.“

„Strašidlo,“ zašeptala. Nechala obrázek obrázkem a utíkala se honem schovat do pokojíku pod chundelatou deku. Snad ji tady nenajde. Co když chce ukrást obrázek pro maminku? A zrovna se jí tak povedl. Tohle mu…