V Semínkově

„Hrášku, vidíš něco?“ volala malá Cibulka.

„Kdepak, nevidím,“ odpověděl Hrášek a kroutil hlavou.

Cibulka a Hrášek stáli na okenním parapetu ve staré kůlně a zvědavě vykukovali směrem k cestě. Běžný člověk by si ale při pohledu do okna ničeho nevšiml. Jak by také mohl, když Cibulka s Hráškem byli jen dvě malinkatá semínka. A právě teď vyhlíželi Aničku, svoji lidskou kamarádku.

Anička nebyla jen tak ledajaké děvčátko. Uměla dobře poslouchat. A když jednou zvědavě ve sněhu obcházela okolo staré opuštěné kůlny, její ouška zachytila jakési tenoučké pískání.

„Že by to byla myš? Teď, v zimě?“ divila se Anička. Ale když přišla blíž, zjistila, že to skutečně není žádná myš. Skrz zamrzlá skla uviděla v kůlně hromadu malých semínek. A semínka uviděla ji. A tím se začalo jedno prazvláštní, ale pěkné kamarádství: lidského děvčátka Aničky a semínek z kůlny.

Proto se jí tentokrát Hrášek s Cibulkou nemohli dočkat.

„Od té toby, co Anička objevila naše semínkové městečko, dějí se tu samé úžasné věci,“ vzdychla si Cibulka nedočkavě. „Vzala mě s sebou v pytlíčku do školy, víš?“

„A se mnou zase šla na obrovské hřiště,“ chlubil se Hrášek. „A Okurčátka vyprávěla, že jim minule ukázala zvířátka na statku!“

„Kdy už jen přijde?“ Semínka ze Semínkova smutně vyhlížela z okna. Netušila, že malá Anička právě sedí ve škole a učí se počítat. Ani ona se nemohla dočkat, až zase přijde do staré kůlny a naučí malá semínka, kolik je pět krát čtyři.

Díky Aničce se obyvatelé Semínkova skutečně mnohému naučili. S její pomocí zjistili, že semínkové městečko je vlastně opuštěná dřevěná kůlnička. Dospělý, kterému patřila, už na ni dávno zapomněl a celý její obsah nechal ležet ladem. Zahradnické náčiní, lopaty a motyčky, všechno smutně zapadalo prachem a s nimi i pytlíčky semínek. Až dokud Anička jednou…