Kdysi, ne až tak moc dávno, žil na jednom portugalském ostrově osmiletý chlapec jménem Cristiano. Nepopsatelně zbožňoval fotbal. Dýchal pro fotbal a žil jen fotbalem každou volnou minutu. I když spal – uhádli jste – zdálo se mu o fotbale.
Nebyl to však úplně obyčejný chlapec s obyčejným snem. Měl totiž jedno neobvyklé tajemství: míč, který si vyrobil ze starých hadrů, si s ním dokázal povídat!
Míč mu už nějakou dobu pomáhal s tréninkem. Povzbuzoval ho, aby na sobě neustále pracoval a zlepšoval se. Vyplatilo se to, protože Cristiano měl brzy nastoupit do místního fotbalového klubu jménem Andorhina. Byl to přesně ten samý klub, ve kterém pracoval jeho otec – staral se o výstroj hráčů.
Ze začátku měl Cristiano obrovskou radost. Konečně bude moci hrát proti skutečným protivníkům, nejen proti těm vymyšleným. Ale ani trochu nebyl připravený na to, jak se k němu ostatní hráči budou chovat. Ti si ho ustavičně dobírali.
„Hej, Cristiano! Mám špinavé ponožky, proč nezavoláš svého tátu, aby mi je vypral?“ šklebil se jeden z chlapců.
Další se hned přidal: „Kde máš ten tvůj zbabraný hadrový míč? Umíš vlastně hrát s opravdovým?“
„Ale coby, je příliš chudý na to, aby vůbec uměl hrát. Nedostal by se ani do týmu, kdyby jeho kmotr nebyl kapitánem,“ řekl třetí.
Všichni se náramně smáli. Všichni, kromě Cristiana. Jen co trénink skončil, běžel rychle domů, vytáhl svůj hadrový míč a už s ním spěchal trénovat na svoje oblíbené místo. V očích se mu leskly slzy.
„Co se děje, Crisi?“ zeptal se znepokojeně míč.
„Ale nic!“ odvětil rozzlobeně.
Míč ho trpělivě nechal, dokud se jakž takž neuklidnil.
Po chvilce začal povídat sám od sebe: „Víš, já… počkej. Vždyť ani nevím, jak se jmenuješ.“
„Můžeš mi říkat Voz, to stačí,“ odpověděl míč klidně. „Řekneš mi tedy, co…
