Topol

V jedné škole v jednom městě se jednoho dne jedna třída vydala do knihovny. Dětičky cestou žvatlaly, každá dvojice to svoje, jeden přes druhého, třetí přes čtvrtou… A takto se hučící hejno dětí sunulo pomaličku ale jistě k městské knihovně. Okolí je moc nezajímalo, vždyť tudy šly už nejméně stokrát. Ta samá tráva, ty samé stromy.

Ale po příchodu do knihovny se všechno změnilo. Hned ve dveřích majestátní knihovny je utišily paní knihovnice.

„Pšt, utišíme se, děti,“ přizvukovala i paní učitelka s prstem na rtech.

A děti, ačkoli nerady, nakonec přece jen ztichly. Nejdříve jim paní knihovnice vysvětlily, jak to v knihovně funguje, a potom si už děti mohly jít prohlédnout samotné knihy. Když je nějaká zaujme, mohou si ji půjčit a vzít domů. Všichni byli nadšení, jen malého Jožku to jaksi nezaujalo.

„Tebe knihy nebaví?“ zeptala se ho paní knihovnice, když si všimla, že chlapec je jaksi ztracený.

„Nemám rád písmenka,“ odpověděl se svěšenou hlavou.

I ve škole se jim Jožka vyhýbal. Tancovaly mu před očima a neustále se vrtěly, bylo těžké je pochytat a přečíst správně. Věru se mu děti za to často i posmívaly.

„Tak si prohlédni obrázkové knížky, určitě najdeš nějakou zajímavou,“ pobídla paní knihovnice Jožku, vzala ho za ruku a odvedla k regálu s obrázkovými knížkami.

Jožka se tvářil, že něco hledá, ale popravdě by už byl nejraději z knihovny pryč. Jak se tak motal u knih, najednou loktem zavadil o tu, která vyčuhovala z police. A ta spadla rovnou pod Jožkovy nohy.

„Ach, au,“ ozvalo se odkudsi.

Jožka sebou trhl, ale vedle sebe nikoho neviděl.

„Zvedneš mě, prosím?“ zdvořile poprosil neznámý hlas. Zněl opravdu velmi staře.

„Kde jsi?“ podivil se malý chlapec.

„Tady, pod tvýma nohama přece. Před chvilkou jsi mě shodil.“

Jožka si nepamatoval, že by někoho…