Kouzelné prstýnky a Příbytek mraků

Začínal srpen. Eliška s Anežkou si užívaly prázdniny plnými doušky a už se nemohly dočkat dalšího dobrodružství. A nemusely ho vyhlížet dlouho: jen co rodiče přišli v pátek z práce domů, vypravili se všichni čtyři k babičce a dědovi. Jak jen se tam těšili!

Babička chovala slepice a králíky, které obě sestřičky moc rády krmily. Každé zvíře na dvorku mělo svoje jméno a babička o ně vzorně pečovala. Dědečkův ráj, to byla dílna. Milovaly ji ostatně i Eliška s Anežkou – stačilo vejít dovnitř a nadechnout se. Ta omamná vůně dřeva jim připomínala všechny úžasné prázdninové zážitky.

„Babi, dědo, jsme tady!“ křičely jedna přes druhou, sotva vyskočily z autosedaček. Babička už jim šla s úsměvem naproti a jako vždycky voněla těmi nejúžasnějšími dobrotami, jaké si jen dovedete představit. V patách jí pospíchal dědeček a oprašoval si ruce o modráky, aby mohl děvčátka pořádně obejmout.

Jakmile se po radostném přivítání Eliška s Anežkou rozběhly do zahrady na maliny a borůvky, zarazily se. Všechny květiny, keře a stromy vypadaly… nějak smutně. Listy i květy visely zplihle dolů a o velkých slaďoučkých borůvkách nebo šťavnatých malinách si mohla děvčata leda tak nechat zdát.

„Letos je zatím velké sucho,“ povzdychla si babička, když se k nim připojila, „zalévali bychom, ale dešťovou vodu jsme už dávno spotřebovali a vodou ze studánky zalévat nemůžeme, hrozí, že nám vyschne…“

Když se večer zachumlaly do naducaných péřových duchen na půdě, zašeptala Anežka: „Myslíš, že by prstýnky uměly přičarovat déšť?“

Eliška už jí neodpověděla – ze všech nových zážitků byla tak unavená, že usnula, jako když ji do vody hodí.

A ono opravdu. Anežka totiž v polospánku otočila prstýnkem – kouzelným prstýnkem z pouti, který je dokázal přenášet na místa, o nichž se jim ani nesnilo. Tentokrát nešel pro inspiraci daleko:…