Malí superhrdinové 1. část – Netopýří dobrodružství

Viktor seděl ve svém pokoji a nezbedná kštice mu padala do tváře. Byl zahlouben do čtení komiksů o superhrdinech. Vtom se však odkudsi v pokoji zableskl ostrý paprsek světla a na chvíli chlapce zcela oslepil.

„Co to má být?“ zeptal se překvapeně a zaclonil si oči. Vyskočil a přiběhl k oknu. Rozhlédl se a velmi rychle spatřil toho neznámého taškáře.

V okně protějšího paneláku se šklebil dívčí obličej a v ruce se jí mihlo zrcátko. Beky, jak jinak. „To jsem si mohl myslet!“ ušklíbl se Viktor a zamával kamarádce. Pochopil, že ho takhle volá, aby si šli hrát ven.

Chlapec přes sebe honem přehodil bundu. Ještě se ani nestihl začít obouvat, a už k němu přiběhl další kamarád – huňatý pejsek jménem Ouško. Viktor ho pojmenoval podle toho, že měl jedno ouško stále zvědavě vytočené vzhůru, jako by stále něco poslouchal. A byla to pravda. Ouško měl nevídanou schopnost zaslechnout všechno a všechny, kteří byli v nesnázích nebo potřebovali pomoc. Skoro jako opravdový, huňatý superhrdina.

Viktor spolu s Ouškem utíkali dolů po schodech ke vchodu a Viktor si přitom představoval, že je skutečný superhrdina, který letí zachránit člověka v nouzi. Jaká škoda, že takoví hrdinové existují jen v pohádkách a komiksových knihách!

Dvojice společně vyběhla před vchod, kde se k nim přidala veselá, usměvavá Beky.

„Ahoj kluci,“ pozdravila je s úsměvem od ucha k uchu. „Mám super nápad. Co kdybychom si dnes hráli na…“

Nestihla však ani dokončit, protože Ouško se náhle rozběhl kamsi za roh.

„Kam utíká? Co se děje?“

„Možná někdo potřebuje pomoc!“ Viktor s Beky se okamžitě rozběhli za ním. Ouško byl moudrý pejsek, nikdy by jen tak pro nic za nic neutekl. Něco se muselo stát.

Podařilo se jim ho dohonit až na druhé straně paneláku.…