Tondovo dopravní hřiště

Byl krásný letní den, venku svítilo sluníčko a malý Tonda se těšil na kolo. Jenže na něj nemohl. Nemohl totiž ven vůbec. Měl angínu a už týden ho ukrutně pálilo v krku. Musel tak pár dní strávit zavřený doma v pokojíčku.

Na kole jezdil malý Tonda rád už od malička. Jen co začal pořádně chodit po svých malých nožkách, sedl si na odrážedlo. Na odrážedle mu nožičky létaly po asfaltu skoro samy. Z odrážedla byl pak už jen krůček ke kolu bez šlapek. I na tom mu rychlé odrážení a držení rovnováhy šlo úplně samo.

A tak dostal Tonda ke svým čtvrtým narozeninám kolo. Opravdové kolo se šlapkami a přídavnými kolečky po stranách. Oči mu tenkrát svítily radostí a okamžitě ho musel běžet ven vyzkoušet. Během dvou dnů mu tatínek přídavná kolečka sundal. Tonda je totiž vůbec nepotřeboval. Od té doby uháněl na kole jak drak. Ale teď?

„Ach jóóó! Kéž bych tak mohl jít ven!“ vzdychl si malý Tonda nahlas.

Maminka mu zrovna nesla teplý čaj a nakrájený pomeranč. „Vydrž, Toníku! Víš přeci, že pan doktor nám na kontrole řekl, že ještě aspoň tři dny musíš ležet, aby ta proradná angína zmizela úplně,“ připomněla mu vlídně a pohladila malého Toníka po vláskách.

Tonda jen vzdychl a usedl ke svačince.

Dny mu utíkaly strašlivě pomalu. Venku bylo krásně, oknem slyšel dětský smích a viděl, jak se děti kolem prohánějí na kole a cinkají na zvonek. A také, jak si kreslí křídami na chodník.

Vtom ho něco napadlo. „Že bych nakreslil pořádnou silniční mapu se značkama na papír! A až půjdu za pár dní ven, maminko, vezmu ji s sebou a s Pepou nakreslíme tu silnici na chodník. Pak podle ní budeme jezdit na kole!“ volal najednou Tonda nadšeně do kuchyně na maminku,…