Ten zub je můj!

Honzík seděl v kuchyni na židli s pevně zavřenou pusou.

„No tak, Honzíku, udělej ÁÁÁ!“ prosili ho máma i táta, ale Honzík jen odmítavě vrtěl hlavou. Chytil snad nějakou nemoc? Zapomněl, jak se pusa otevírá? Nebo ho někdo očaroval?

Kdepak. Honzíkovi se kýval první zub a jemu se to ani trochu nelíbilo.

Proč už to nemohlo být jako předtím? Všechno se tím kývajícím zubem pokazilo. Bolelo ho kousání jídla a navíc se bál, že mu zub vypadne a spolkne ho. Proto jedl málo, až když už měl opravdu hlad, a jenom měkké věci. Také se styděl smát, protože mu zub trčel nakřivo, jako staré čarodějnici. Pořád si zub musel kontrolovat v zrcadle nebo jazykem, jestli se to nezhoršilo.

Máma s tátou by mu rádi pomohli, ale Honzík si na zub za žádnou cenu nechtěl nechat sáhnout, natož otevřít pusu, aby se alespoň podívali.

„Vezmi si ubrousek a kývej tak dlouho, dokud zub nevypadne,“ radil mu brácha.

„Nebo se zakousni do mrkve a vylomí se sám,“ zkoušel to tatínek.

„Pokud ti to není příjemné, zajdeme k panu zubaři a ten ti s trháním pomůže,“ navrhla maminka.

Honzík o trhání ale nechtěl ani slyšet.

„Ten zub je můj. Nechci, aby vypadl,“ vykřikl a utekl s pláčem do pokoje. Bylo toho na něj moc. Když dovolí prvnímu zoubku, aby vypadl, brzy začnou padat další a už nikdy se pořádně nenají. A ještě k tomu všemu bude mít děravý úsměv jako pirát.

„Copak je to tu dnes za povyk, jeden se ani nevyspí,“ ozvalo se najednou z postele, odkud na Honzíka mžoural jeho spací hroch s velikánskými zuby. Byl to plyšák, bez kterého nikdy neusnul, a často si spolu ve snu hráli. Proto musel hroch spát přes den. Ale dnes mu to kvůli Honzíkově pláči vůbec nešlo.

„Podívej,“ řekl…