Lujzina chlupatá pomocnice

Lujza byla už velká školačka, letos nastoupila do osmé třídy. Ale nechodila tam sama! Každé ráno ji do školy doprovázela její věrná čtyřnohá kamarádka, fenka jménem Bejly. Možná si pomyslíte: psi přece do školy nesmí chodit! To je pravda, obyčejní psi opravdu do lidské školy nechodí. Ale Bejly měla výjimku. Lujza by bez svého pejska do školy chodit nemohla.

Lujza s Bejly tvořily nerozlučnou dvojici. Každé ráno spolu kráčely do školy a pak zase ze školy, tak jako dnes. Jakmile za sebou Lujza zavřela dveře, Bejly dostala na chvíli volno.

„Oddechni si, Bejly,“ vyzvala ji Lujzina maminka a poškrábala ji za ušima. Potom jí dala psí pamlsek a nalila jí vodu až po okraj misky.

Lujza se za tu dobu převlékla a vybalila si školní věci. Poté jako obvykle s maminkou prohodila pár slov. Vyprávěla jí, co všechno dnes ve škole zažila. Bylo příjemné, teplé odpoledne, a tak se Lujza rozhodla, že se ještě vydá na procházku. Opatrnými kroky tedy vyšla z domu na dvůr, jemně se přidržujíc zdí. Šla za svou věrnou fenkou, která ji už odpočatá čekala ve stínu na verandě.

„Tak co, Bejly, dáme si ještě malou procházku?“ vesele se zeptala Lujza a jemně ji pohladila po hlavě. Bejly se k ní ochotně přitulila a vrtícím se ocasem ji lechtala na nohách. Aby ještě jasněji naznačila nedočkavost, začala Lujze olizovat ruku. „Ty šibalko, tak pojďme,“ zvesela ji pobídla Lujza.

Za pěkných teplých dní, jako byl ten dnešní, se Lujza obvykle procházela v nedalekém parku. Cestu už znala nazpaměť. Stačilo se vydat po chodníku na konec ulice, zabočit vlevo nahoře do kopce a tam už stála vstupní brána do parku. Lujza se zavoláním rozloučila s maminkou, nasadila Bejly vodítko a společně vyrazily na procházku. I když se Bejly nemohla dočkat,…