Stephen a počítací stroj

Dveře od ztemnělého pokojíku zavrzaly a chlapec u okna sebou trhl.

„Měl bys už jít spát, mladý muži,“ ozval se trochu vyčítavý hlas jeho matky. „Za chvíli je půlnoc a zítra musíš do školy.“

Stephen neochotně odložil podomácku sestrojený dalekohled a blok s poznámkami. Copak nikdo nechápe, že za světla na hvězdy nevidí? Trochu uraženě si přetáhl peřinu přes hlavu. V duchu však věděl, že má maminka pravdu. Zítra mají jeho oblíbenou matematiku a byla by škoda ji celou prozívat.

Vesmír a matematika byly dvě Stephenovy velké lásky. Již od dětství projevoval zálibu v číslech. Cítil se mezi nimi jako doma. Jeho otec si sice představoval, že se chlapec stane lékařem jako on, ale Stephen se tomu vždy jen smál. Lidské tělo mu připadalo nudné. Ale zato vesmír. Dálka. Nekonečno. To byla jiná písnička.

Ráno se Stephenovi nechtělo vstávat. Zase cítil brnění v pravé noze. Občas, když špatně spal, se mu to stávalo. Nebylo to ale nic, co by nedokázal rozhýbat. Trochu se protáhl a vyrazil do školy.

Když skončila hodina, učitel matematiky ukázal na Stephena a jeho dva kamarády. „Ty, ty a ty. Po vyučování za mnou přijďte.“ Nic víc. Rozloučil se se třídou a odešel.

Napjatý Steve se po zbytek dne nedokázal na nic soustředit. Co asi tak mohl jeho nejoblíbenější učitel chtít? Zbylé hodiny snad trvaly věčnost.

„Chlapci, jste moji nejlepší žáci. Mám pro vás zajímavý úkol, co by vás mohl bavit,“ oznámil jim pan učitel Tahta ve svém kabinetu. „Zkusíme spolu sestavit stroj, který zvládne vypočítat jednoduché matematické příklady. Doufám, že s vámi mohu počítat.“

Stephenovi se rozsvítily oči. To bylo daleko lepší, než si představoval! Opravdový počítací stroj!

Následující měsíce zůstával Stephen ve škole ještě déle než obvykle. Spolu se svými dvěma spolužáky s velkou vervou přemýšleli, diskutovali, zapisovali si nápady a zkoušeli různé postupy,…