Staňka a sluníčko

Listí stromů se pomalu měnilo ze zelené barvy na zlatou a pokrývalo chodníky pestrým kobercem. Staňka zesmutněla. Věděla, že s příchodem podzimu přichází i nový školní rok.

Staňka byla holčička, která bydlela v domě na konci ulice. Nosila dva dlouhé copy, měla na nose pihy a na školní tašce připnutou berušku. Staňka měla školu ráda, protože se v ní každý den vídala se svými kamarádkami. Nejraději měla hodiny kreslení, psaní a tělesnou výchovu, když všichni společně pobíhali na hřišti za míčem.

Ale na jedinou věc si neuměla zvyknout: ranní vstávání. Staňka úplně zbožňovala, když si mohla ráno podřimovat v měkkých, teplých peřinkách s obrázkem duhy! Celé léto vstávala teprve tehdy, když už bylo sluníčko vysoko na obloze.

Ale tentokrát ji tatínek vzbudil nepříjemně brzy. „Staňko, je čas vstávat!“ zavolal na ni.

„Ale tatiii,“ reptala holčička rozespale. „Ještě chviličku, prosím!“

„Jen pěkně rozlep očička,“ pobídl ji s úměvem tatínek, „abys nepřišla pozdě na vyučování!“ Aby dcerku trošku probral, otevřel okno a vpustil do pokoje první paprsky slunce spolu se závanem čerstvého vzduchu.

„Uáááá,“ zazívala Staňka, neochotně vytahujíc nohy z postele. Když se bosýma nohama dotkla studené podlahy, celá se otřásla. Jak ráda by se vrátila zpátky pod teplou peřinu! „Proč bylo léto tak krátké?“ bručela nespokojeně. „Co by se stalo, kdybych jeden den zůstala doma? Co den, jen jednu hodinku! Proč musí škola začínat tak brzy?“

Staňka si rozmrzele stěžovala při mytí, nespokojeně mumlala při snídani a protestovala i při oblékání. Její řeči se donesly až ke zvědavému sluníčku, které ji po celou dobu přes pootevřené okno tiše sledovalo.

Sluníčko sice nemuselo vstávat do žádné školy, ale to, co Staňka říkala, mu dávalo smysl. „No jo, ta holčička má pravdu,“ dumalo sluníčko. „Já také každé ráno tak usilovně vstávám, a k čemu…