O bílé paní

„Verunko, kterou knížku si dnes přečteme?“ zeptala se svojí vnučky babička a usadila se v křesle. Verunka prsty přejela hřbety knih v knihovničce. Všechny už slyšela nejméně desetkrát.

Vtom její prsty zavadily o knihu až úplně vzadu. Opatrně ji vyndala. Stálo na ní zlatým písmem: Tajemné pověsti.

„Babi, co to je za knihu?“ zeptala se Verunka a ukázala svůj objev babičce.

„To je kniha, ve které jsou příběhy z minulosti o různých místech, lidech a strašidlech.“

„O strašidlech? O jakých? Babi, prosím, čti. Alespoň kousíček.“

Babička se usmála. „Tak dobře.“ Otevřela knihu a začala v ní listovat. „Třeba tady, O bílé paní,“ řekla a ukázala na obrázek ženy v bílém oblečení se špičatým kloboukem. „Bílá paní je hradní strašidlo. Umí procházet zdmi.“

„Jé, babi, to je něco!“

„Ráda říká lidem různé zprávy, ale ti se jí většinou leknou a utečou.“

„To já bych se, babi, nebála,“ prohlásila Verunka odvážně. „Ale strašidla se asi bojí mě, protože jsem ještě nikdy žádné neviděla.“

„Slyšela jsem, že na nedalekém hradě se prý jedna bílá paní zjevuje. Co kdybychom se tam zítra vypravily na výlet?“ navrhla babička.

„Ano, ano!“ zvolala Verunka nadšeně a zatleskala.

Babička se usmála a četla dál: „Tady se píše, že prý se zjevuje v noci na hradbách. A vysvobodit od strašení ji může jen člověk, který jí… jé, to už je hodin! Dočtu ti to zítra. Už musíš do hajan, abys byla zítra na výletě odpočatá.“ A než Verunka stihla něco říct, babička zaklapla knihu.

Ráno už se Verunka nemohla dočkat. Na hradě si koupily vstupenky na prohlídku a připojily se ke skupině na nádvoří.

Ale místo průvodkyně přišel na nádvoří pán, který se představil jako kastelán. „Dobrý den! Jako kastelán tohoto hradu se obvykle starám o jeho opravy. Bohužel,…